Když už nevíš co... II.

|
Když už nevíš co... II.

Probudil jsem se v posteli se třema holkama. Rozhlídnu se, okolo mě je jen pár skříní, okno, druhý okno a topení, ve kterým šplouchá. A pak ty holky. Sakra! Kdo to je? Hledam kalhoty. Jsou v rohu. Ponožky v druhým. Bylo by fajn, kdyby neležely v tak čtvrtroční vrstvě prachu. Holobyt je to pěknej. I s ledničkou. Co na tom, že není zapojená. Na záchodě ani nejde světlo, beru roha. Rád bych věděl, kde jsem. Vypadá to jako ghetto. A ono je... Cesta hanby může začít!

Poznávam to tu. Jé! Támhle já chodim do školy! Škoda, že jsou prázdniny. Můj všudypřítomný budík mě spolehlivě vzbudil tak akorát, abych do tý školy rovnou zapadl. Jenže jsou prázdniny. Cestou domů, kdy se ještě, nevím proč, pohybuji po křivce sínové, přemýšlim, jak se mi to sakra zas mohlo stát. První věc, co mi skočí na vnitřní plátno je přesný vybavení si toho kvanta včerejších rvaček. Nikdy mě to nedojímalo, když je to baví, ať si klidně ty držky rozklepou na moučku s kečupem. Ale když mě kvůli tomu musí černokabátník s nášivkou Policie vyvádět z podniku, tak mi to vadí. A to už lítaly i židle. Wild west hadr. Venku prozměnu pleskaly pěsti nějakých mačiodních chlapců se zlatým Harlemem na zádech. Komický, vždycky když kopnul toho druhýho, musel popoběhnout, aby si popovytáhl tepláčky. A tak musel zasáhnout strejda Pepča Bolan a s otcovským klidem postupně odtrhával ty tři páry, co se tam po sobě válely přímo na nejrušnější silnici. Pirát na silnici!

Balím svých fünf pflaumen a rucksack a jedu napřed na křest Sunshine do Lucerny a pak hned na vandr na Šumavu. Ideální. Když už nevíš co, piš si blog.