Deset nejlepších desek roku 2011 podle Martyho

Deset nejlepších desek roku 2011 podle Martyho

Vytvářet žebříček nejlepších desek uplynulého roku je zavádějící. Nikdy se nepodaří nikomu přesně určit to „správné“ pořadí a v hudebním odvětví je to díky publicistické subjektivitě ještě o to víc nemožné. Nicméně můžete brát můj výběr inspirativně a pomocí něho si rozšířit obzory i jiným směrem, než by vás dříve napadlo. Jenom ve zkratce připomenu podle mého povedené desky z prostředí České Republiky. Vypsaná fiXa přišla s perfektními Detaily, které zcela zastínily předchozí nevýrazný Klenot, Tata Bojs natočili album, které rozhodně snese světové nároky a Ležatá osmička tedy zásadně překročila rámec naší malé zemičky. Pak byla super deska Bonus – Náměstí míru, Sunshine – Karmageddon, nebo třeba Prago Union - V barvách. Víc už mě takhle z fleku nenapadá. Jdeme teda na žebříček mých nejoblíbenějších (nejlepších) desek roku 2011.

 

 

10. Foo Fighters – Wasting Light


Hudbě Foo Fighters jsem nikdy nijak zvlášť neholdoval. Jasně, Dave Grohl je bezesporu výjimečná postava na poli rockové hudby a sympaťák k pohledání, ale jeho skladby ve mě málokdy zanechaly zajímavý hudební zážitek. Až do Wasting Light. Tuto desku se nebojím označit za jednu z nejlepších rockových pecek roku 2011 z několika důvodů. Zmizely totiž otravné rádiové hity typu Learn To Fly, koncept nahrávky je krásně-rockově-upřímně jednoduchý (řežeme do kytar, řveme chytlavý refrén a energicky ničíme na koncertech jednu sportovní halu za druhou), zvuk a produkce jsou zdaleka na nejlepší úrovni v celé historii fůček a Wasting Light je se svojí energií a úderností srovnatelná snad jen se zemětřesením (které shodou okolností nedávno kapela podle seismologů způsobila během svého koncertu na Novém Zélandu). Suma sumárum, Dave Grohl může být na svojí poslední desku patřičně a oprávněně hrdý. Zarytí fanoušci i ti noví (třeba já) můžou jen jásat.

Tři pecky alba: Bridge Burning, Arlandria, Walk


 

9. Miles Kane – Colours of the Trap

 

Debutová sólová nahrávka interpreta spojovaného mj. s The Rascals je hravá, melodická, chytlavá a zábavná. S typicky britským retro soundem a fílingem z let šedesátých přichází i silné refrény, které však ve své jednoduchosti ke své škodě nijak nevynikající textově. Na druhou stranu si ale člověk poslech opravdu užije. Například během písně Quickstand se jistě nejeden posluchač přistihne, jak se s úsměvem na tváři vesele pohupuje do rytmu skladby. V pozadí je cítit velký vliv kamaráda Alexe Turnera z Arctic Monkeys, se kterým již dříve Kane spolupracoval například na zajímavém projektu The Last Shadow Puppets. Pozorní fanoušci jistě zaregistrují vokály Noela Gallaghera v písni My Fantasy. Z jakéhosi pokusu o osamostatnění a ukázání celému světu svůj (podle mého nesporný) talent vzešla jedna z nejlepších indie desek roku.

Tři pecky alba: Come Closer, Inhaler, Quickstand


 

8. Kasabian – Velociraptor!

 

Britští Kasabian stále víc a víc pronikají do veřejného podvědomí fanoušů alternativní rockové hudby. Svojí předposlední deskou West Ryder Pauper Lunatic Asylum si došli až pro první místo v prodejnosti alb ve Velké Británii a posbírali řadu prestižních ocenění. S nahrávkou Velociraptor! v žádném případě neudělali svému jménu ostudu. Hlavní skladatel kapely Sergio Pizzorno se jako již tradičně nechal inspirovat hudbou The Beatles, do které velmi obratně zakomponoval prvky, které by hravě zapadly do filmových soundtracků Ennia Morriconeho. Album je tedy velmi rozmanité a skvěle naaranžované. Nicméně na druhé straně působí název Velociraptor! poněkud nedomyšleně. Při představě tohoto prehistorického ještěra se lidem vybaví především jeho dravost, rychlost a průbojnost. Deska Kasabian je však o dost pomalejší, rozvleklejší a ani zdaleka tak energická. Jinak ale paráda, fakt!

Tři pecky alba: Days Are Forgotten, Re-Wired, Switchblades Smiles


 

7. The Strokes – Angels


 

Kdysi přelomoví The Strokes se svojí deskou Is This It z roku 2001 udělali díru do zeměkoule. Opravdu. Skrz na skrz. Mluvilo se o redefinování kytarového stylu, ze kterého později těžily snad všechny indie-rockové kapely jako Franz Ferdinand nebo The Libertines. Lidé přešli z vyumělkovaných diskoték do zakouřených klubů a oblíkli si opět těsné džíny a kožené bundy. Inspirace mj. klasickými The Velvet Underground sklidila úspěch po celém světě. Později však trochu sešli tihle rodáci z New Yorku z cesty a z originálního rock’N’rollu zbyla v podstatě jen prázdná skořápka. Nicméně po deseti letech se The Strokes opět ukázali ve skvělé formě. Deska Angels díky povedené zásobě hitů připomíná to nejlepší z Is This It, skvělé kytarové linky doplňují výborné texty a Julian Casablancas opět dokazuje, že patří mezi nejnadanější a nejtalentovanější skladatele současnosti. Kapela nedávno potvrdila, že pracuje na novém albu, které by mělo vyjít někdy v polovině roku 2012.

Tři pecky alba: Under Cover Of Darkness, Gratisfaction, Life Is Simple In The Moonlight


 

6. The Horrors – Skying

 

The Horrors jsou rockoví chameleóni. Od svého debutu Strange House (2007) urazili sakra dlouhou cestu od špinavého garage-punku, přes gothic-rock, post-punk, až k jakési mutaci klasického art-rocku s dream-popem. Na rozdíl od druhé desky Primary Colours (2009), kterou produkoval Geoff Barrow z Portishead, si Skying vzali na starost samotní The Horrors a ti, kteří mysleli, že přijde kvalitativní propad, snad ani nemohli být více vyvedeni z omylu. Album je jedním slovem perfektní a posluchače provází uchu-lahodící kombinace soundu  The Jesus And Mary Chain a Pulp s hlasovým projevem Davida Bowieho. Nepředvídatelná a hutná atmosféra s velmi originálními rockovými prvky se na hony vzdaluje předchozím dvěma zběsilým deskám (i když i ony dvě byly také velmi rozdílné). Nebál bych se říct, že The Horrors přišli se zásadní nahrávkou, která je katapultuje mezi takové velikány alternativní huby jakými jsou Radiohead, Arcade Fire, Portishead nebo Sigur Rós.

Tři pecky alba: Still Life, Changing The Rain, Moving Further Away


 

5. Noel Gallagher's High Flying Birds - Noel Gallagher's High Flying Birds

 

O sólovém projektu kytaristy/zpěváka/skladatele Noela Gallaghera se mluvilo mnohem dřív, než se v roce 2009 rozpadli slavní Oasis. Fakt, že nejznámější a podle mého i nejkvalitnější písničky známých frajírků z Manchesteru napsal právě Noel, dal vzniknout perfektní a jedinečné desce. Eponymní album Noel Gallagher's High Flying Birds má totiž všechno, co bychom od tohoto geniálního písničkáře očekávali – krásně melodické skladby, texty na úrovni těch nejslavnějších rockových balad, tendenci přehrávání pořád dokola a nekonečné charisma. Kvalita Oasis z prvních tří desek byla krásně připomenuta a vsadím se, že Noelům bratr Liam, bývalý hlavní zpěvák Oasis, někde tiše v koutku skřípe zuby i s celou svojí kapelou Beady Eye.

Tři pecky alba: Dream On, The Death of You and Me, AKA... Broken Arrow


 

4. PJ Harvey – Let England Shake


 

Polly Jean Harvey není na poli alternativní hudby žádným nováčkem. Před Let England Shake měla na svém kontě tahle britská multi-instrumentalistka již sedm sólových řadových desek, ale právě s tou poslední vystoupila podle mého mezi ty největší jména na hudebním poli. Silně ovlivněna texty Harolda Pintera, T.S. Eliota nebo hudbou The Velvet Underground nechala vzniknout famózní nahrávce. Ta sice může pro někoho být neuchopitelnou hned z několika důvodů. Skladby mají převážně jemný akustický ráz plný jednoduchých melodií a v konečném pohledu může album působit až moc vypravěčsky. Opravdu se může někomu zdát, že poslouchá desku plnou nevýrazných, nudných, národních, lidových písní. V tom ale vidím největší přednost PJ Harvey. Silné existenciální texty, podmanivá uklidněná atmosféra plynule přecházející do podmanivého zážitku a celková komplexnost dávají dohromady jedné nenápadné, ale nadčasové nahrávce.

Tři pecky alba: The Words That Maketh Murder, Let England Shake, Written On The Forehead


 

3. Arctic Monkeys – Suck it and See


 

Ze čtvrté desky populárních Arctic Monkeys jsem měl upřímně strach. Kapelu jsem si oblíbil především díky neskutečně povedenému debutu Whatever People Say I Am, That's What I'm Not z roku 2006, ale na své zatím poslední desce Humbug (2009) se rozhodli pokračovat trochu jiným směrem. Hodně fanoušků to těžce snášelo. Po delší době jsem si však k Humbugu vypracoval velmi pozitivní vztah a dodnes a něj nedám dopustit. Album Suck it and See bylo tedy nejen z mé strany silně očekáváno a podle mě je přesně někde mezi debutem a nahrávkou z roku 2009. Alex Turner a spol. si opět vzpomněli, jak se píšou hity a především jak se s nimi sami baví. Zároveň však zůstala syrovost z předchozí desky a díky tomu má tato úspěšná novinka velmi povedený a zajímavý zvuk. Za tím stojí především Josh Homme z Queens Of The Stone Age, který se přímo podílel na produkci alba. Opičáci se Suck it and See sklidili velké ovace jak u kritiků (Pitchfork, NME, Spin), tak u fanoušků, kteří dotlačili desku na první místo mezi LP nahrávkami ve Velké Británii.

Tři pecky alba: Don't Sit Down 'Cause I've Moved Your Chair, The Hellcat Spangled Shalalala, Brick By Brick


 

2. Radiohead – The King of Limbs


 

Alternativním rockerům Radiohead se i na své sedmé studiové desce podařilo hudebně překvapit celý svět. Po úspěšné a asi nejotevřenější placce In Rainbows z roku 2007, na které dominovaly jemné kytarové melodie, přišli tihle hudební revolucionáři s naprosto (alespoň pro někoho) nečekanou nahrávkou. Příznivci již dnes legendárních desek The Bends nebo OK Computer ale zřejmě nebudou nadšeni. Na The King of Limbs totiž budete klasické kytarové riffy hledat jen velmi stěží a mnoho posluchačů si při poslechu textů asi bude klást známou otázku: „co tím chtěl asi básník říct?“. Deska má podle mě mnoho možností výkladu a je jen na každém z nás, jak si s The King of Limbs poradí. Já osobně se při každém dalším poslechu alba ponořím se zavřenýma očima do nekonečného světa fantazie, které na The King of Limbs rozhodně je. Dodatek: chápu snahu party kolem Thoma Yorka vytvořit silnou koncepční nahrávku, ale kdyby rozšířili tracklist desky o singly (The Daily Mail, Starcaise, The Butcher, Supercollider) vydané o několik týdnů po The King of Limbs, tak by pravděpodobně šlo o nejpestřejší počin Radiohead od dob Kid A a zároveň o desku roku 2011. Takhle je to „jen“ druhé místo.

Tři pecky alba: Lotus Flower, Separator, Codex


 

1. Bon Iver – Bon Iver, Bon Iver


 

Justin Vernon je unikát. Před nějakou dobou (cca 5 let) si sbalil jen to nejpotřebnější (tedy kytaru) a odjel na rodinnou chatu někam do lesů Wisconsinu, kde se snažil vypořádat s nepřízní osudu. Ono totiž, když se po čase prokousáte zrádnou nemocí a poté vám vaše přítelkyně dá kopačky, může docela naštvat. Vernon nicméně svoje zklamání ze života a utrápenou duši přenesl do folkových skladeb, které se staly na světě takovou malou senzací. Se svojí rozladěnou kytarou napsal devět úžasných a silných skladeb, které následně vyšly na debutové desce For Emma, Forever Ago (2008). Všechny skladby byly syrové, utrápené, dojemné a velmi velmi podmanivé. Tím (opět) vznikl projekt Bon Iver, který kritici nemohli vynachválit. V roce 2011 se tedy s napětím očekávalo, s čím Vernon přijde tentokrát. Druhé album pojmenované jednoduše Bon Iver, Bon Iver je však úplně jiné než debut. V písních sice pořád slyšíme naléhavou životní výpověď, ale tentokrát je to za doprovodu mnoha různých nástrojů a celková pestrost a barevnost alba přesahuje vše, co jsem v loňském kalendářním roce slyšel. Vlastně jsem nic podobného neslyšel už několik roků. Plnohodnotná kapela Bon Iver mi snad dokonce zní i líp, než minimalistický a upřímný debut a to dík především emotivním vrcholům (Calgary, Beth / Rest), které samozřejmě nebyly na For Emma, Forever Ago možné. Všechny indie palce nahoru a oslavujme všichni nejlepší nahrávku posledních let.

Tři pecky alba: Perth, Calgary, Towers

 

 

 

... všem, co vydrželi číst až sem, patří můj obrovský dík Wink