Čtyři nejdiskutovanější příběhy roku 2011

|
Čtyři nejdiskutovanější příběhy roku 2011

Následující řádky neberte jako jakési ohlédnutí za rokem 2011. Naopak zde představíme čtyři nejsilnější příběhy, které nejvíce otřásly světem hudby. Zároveň se omlouváme těm, kterým se netrefíme do vkusu, ovšem spektrální rozbor nám prokázal, že právě tyto čtyři hudební události zasáhly nejvíce.

Předně je si nutné říci, že rok 2011 byl velmi silným, ba za několik let nejsilnějším rokem, co do vycházení desek vůbec. Opravdu, jak návraty legend, příchod zelenáčů, tak i hudební velikáni se předvedli více méně v kladném kuželu světla. Procentuální číslo hovoří o cca 85% úspěšnosti na celém světě. Shodují se na tom jak kritici, tak zejména posluchači-spotřebitelé a celkový prodej nosičů. A to navíc nevyšla všechna alba. Někteří interpreti přesunuli vydání na rok 2012 a my se tak můžeme těšit na druhou vlnu, která bude sice řidší, ovšem o to neméně kvalitní.

 

Čtyři příběhy, které otřásly hudebním světem v roce 2011

Při čtení webů, diskusních fór, či jen novin a koukáním na zahraniční zprávy nás svět neustále utvrzuje v síle jmen, která hýbala hudební kulturou. Ano, hýbala. Čtyři jména, která tu zazní, už ukončila svou aktivní kariéru a my vám je ve stručnosti nyní připomeneme. (Stále ale nikdo nemůže vyvrátit odkazy, které tu po sobě zanechaly a které tu zůstanou napořád.)

 

THE WHITE STRIPES

Jest americkým rockovým duem, které se drželo jasného pravidla hry - příběh, melodie a rytmus. Až na do folk-country laděného alba Get Behind Me Satan se kapela drží tvrdého a velmi syrového zvuku, jehož síla uhranula nespočet posluchačů. Co album, to úspěch. Písně jsou ovlivněné celou řadou žánrů a to od garážového rocku nebo blues, či folku až po punk – každý si tedy přišel na své. Texty pak podléhají tématům, jako jsou např. vztahy mezi mužem a ženou, prožitým dětstvím nebo vzpomínkami na školu. Skupina se stylizovala do tří hlavních barev - červené, bílé a černé. Kapela tak považuje tuto trikoloru za nesilnější uskupení barev všech dob a symbolizuje též dětskou nevinnost. Stávají se vlivnou sférou, kterou mají později za vzor, desítky dalších.

V roce 2007 se existence White Stripes otřese tvrdě v základech. Zruší se celé turné po Americe, a to kvůli pocitům strachu a úzkostem bubenice Meg White, která kvůli tomu nemohla cestovat. Kapela ještě odehraje par koncertů, ale je jich minimum. Situace už je dále neúnosná až dojde na 2. února 2011, kdy kapela oficiálně ohlásí konec. Druhý z dvojice, hudebník Jack White, hrál průběžně v několika dalších projektech, kde jej můžeme vidět dodnes.

The White Stripes - Detroit, Michigan, USA / 1997 – 2011 / počet alb: 6

Meg White: Zpěv, bicí | Jack White: Zpěv, kytara, piano

 

LCD SOUNDSYSTEM

Je nejznámější projekt amerického producenta a spoluzakladatele DFA Records Jamese Murphyho. Ten od skládání hudby pro film, či drobnějšího spisovatelství dělal v mládí DJ. Potloukal se i kolem kapel a několik jich vystřídal. Indie rock ho poznamenává nejvíce. Transformoval jej do LCD Soundsystem a byla to vskutku rána do černého, neboť zde prosadil své vize. V roce 2002, cca tři roky před uvedením prvého eponymního alba, vytvořil debutový singl Losing My Edge. Zajistil si dostatečnou pozornost a držel si jí díky dalším několika písním. Pak konečně v roce 2005 přichází deska a ta se okamžitě dostává do top 20 nejlepších alb. A paradoxně se tomu tak děje ve Velké Británii, kde vypukne jistá LCDmánie. Druhé album Sound of Silver na tom bylo podobně a LCD si prosadilo dál svou sílu.

James si taky párkrát píchl do vosího hnízda a neobešel se bez kritiky fanoušků, neboť má takovou povahu. Všechno bylo v pořádku, až na jeho občasnou namyšlenost. Poslední deska This Is Happenin, o které James tvrdil, že bude nejlepší deska kapely, se znovu prosazuje u publika a byť není tou nej, stává se silným standardem. Poté přichází 8. únor a Jamesovo ohlášení odchodu do hudebního důchodu. Na vrcholu své kariéry, s víc jak tisíci fanoušky po celém světě, tak učinil společně s LCD Soundsystemem 2. dubna, tříhodinovým koncertem v Madison Square Garden.

LCD Soundsystem - New York, USA / 2002 – 2011 / počet alb: 3

James Murphy: Zpěv, instrumenty

Murphyho kapela pro živá vystoupení:

Al Doyle: Kytara, perkuse | Phil Skarich: Baskytara | Nancy Whang: Klávesy, synthy | Pat Mahoney: Bicí

- - -

Tyler Pope: Baskytara | Phil Mossman: Kytara, perkuse

 

AMY WINEHOUSE

Je to nejtalentovanější hudební umělkyně své generace, říkají o Amy kritici. Ještě před cca třemi lety byla Amy Winehouse jednou z komerčně nejúspěšnějších popových zpěvaček v Británii a později i mimo ni. Velkou světovou hvězdou se stala v roce 2006, kdy vyšlo její druhé album Back to Black, plné retro soul hitů ve stylu 60. let. Krom cen Grammy získala i nečekaně velký počet fanoušků i v Americe, kde se evropským zpěvačkám popravdě moc nedaří. Její debut Frank má zajisté své kvality, ale komerčně tolik neuspěl. Drzá a rebelující dívka, to je Amy, jakou ji znali všichni lidé v okolí. Navštěvovala několik škol, včetně divadelní, odkud ji ale pro různé excesy vyhodili.

Její neklidná povaha kombinovaná s pitím alkoholu a užíváním drog nastartovanou hvězdnou kariéru rozvrátily. Britská hvězda je proslulá sérií skandálů, které se především odvíjí nadměrným užíváním alkoholu a drog. Vše začalo opileckým extempore na koncertě v Srbsku, kde nebyla schopná ani zazpívat. Následoval další zářez v podobě dvouleté podmínky za nepřístojnost – kvůli opilosti a napadení. Když je člověk velmi úspěšný a sláva jej dostihne, deprese se prohlubují. Nakonec jí blízcí dostanou do léčebny. Po čase kdy je doma má několik vystoupení, ale publikum je označuje za katastrofální. 23. července je bohužel rozhodnuto, Amy je nalezena bez známky života ve svém bytě. Osudnou se jí podle soudu stane otrava alkoholem. Navíc se Amy zapíše do Clubu 27, ve kterém jsou např. Morrison, Joplin, Cobain a Hendrix, kteří též zemřou v 27 letech.

Amy Winehouse - Camden, Londýn, Anglie / 1993 – 2011 / počet alb: 3

Zpěvačka, textařka, skladatelka, aranžérka

 

R.E.M.

Nejrespektovanější americká skupina 80. a částečně 90. let, jak se o ní ve své době psalo, je legendární i dnes, kdy jí tento statut už nikdo neodpáře. Vznikli v padesátitisícovém městě a již od začátku mají velký úspěch a intenzivně koncertují. Nejdříve čerpají z místního publika, ke konci roku 1981 už koncertují po celém východním a jižním pobřeží USA. Může zato především první singl Radio Free Europe. Následující desky nemají takový nástup slávy pro širší publikum, byť byly oblíbené. Zlomová situace přichází začátkem 90. let, neboť vyšly desky Out of Time a rok na to v 92‘ Automatic for the People. Okamžiky, které R.E.M. zasadily hodnost průkopníka alternativního rocku a vystřelily je vysoko nahoru. V roce 1997 z osobních důvodů kapelu opouští bubeník Bill Berry. Zbylé členy to nezlomí, hrají a vydávají dál i v prvním desetiletí 21. století. Příchozí alba se avšak nesetkávaly s moc bouřlivým nadšením, ale spíše se smíšenými reakcemi. R.E.M. se více angažují v politických a společenských hnutích. V roce 2007 jsou uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame.

Zprvu se moc nedaří proniknout kapele do Evropy. Prvé úspěchy sbírá ve Velké Británii a časem se to jako správný virus štěstí rozleze více méně do všech koutů. Ovšem mocná síla a také vliv se u kapely projevil již v 90. letech. V té době se bojovalo za nastupující syntetizátorové běsnění a právě 90. léta ukazují, jak moc to byla inspirativní scéna. Vedle prověřeného Neila Younga či Pixies tu jsou právě R.E.M., hlavní to vzory pro grungeové kapely s Nirvanou v čele.

Premiéra loňské novinky získala slušná hodnocení a těšila se dobrým ohlasům. Kapela a zejména pak zpěvák Michael Stipe už ale zřejmě cítili konečnou. Šokují, když  21. září zveřejnují na svých webových stránkách oznámení o konci R.E.M. Vydáním Collapse Into Now jakoby se chtěli důstojně rozloučit. K desce nebylo a ani nebude turné a kapela to vysvětluje prostým argumentem, že není třeba. Kytarista Peter Buck k tomu dodal: „Někdo moudrý kdysi řekl, že největším uměním je poznat, že nastal čas odejít.R.E.M. patrně ucítili, že ten čas právě nastal…

R.E.M. - Athens, Georgia, USA / 1980 – 2011 / počet alb: 15

Peter Buck: Kytara, mandolína, banjo, klávesy | Mike Mills: Baskytara, zpěv,akustická kytara, klavír, perkuse | Michael Stipe: Zpěv

-  -  -

Bill Berry: Bicí, zpěv, perkuse

 

Tak a jsme u konce. Ano, je to spíše smutné téma, ale nikdo nám přeci nemůže vzít ty pocity, myšlenky či situace, které máme za ten čas nastřádaný s hudbou výše zmíněných interpretů. Čas plyne a co jednou začne, musí také skončit. Rok 2011 byl velmi rychlý a po hudební stránce, jak už jsem psal v úvodu, i velmi bohatý. Stalo se toho mnohem víc a stěží by se nám to vešlo do jednoho článku. Samotné biografie jsem hodně zkrátil, abych vypíchl jen některé "hlavní" faktory. Věřím však, že vás text nijak neurazil a naopak jste zavzpomínali na zlaté časy těchto čtyř interpretů. Díky za pozornost…

J. J. Johnson