Mejla Hlavsa 1951 - 2001

|
Mejla Hlavsa 1951 - 2001

Úvod

Česká undergroundová scéna mne vždy fascinovala, už jen kvůli tomu že chovám jistý odpor ke komerční muzice, střednímu proudu a udržování jistých módních trendů, kterým dnešní mladí lidé hodně často propadají, a to pouze z nátlaku lidí ve svém okolí nebo celebrit z televize, kteří je do tohoto natlačí, ač úmyslně nebo neúmyslně.

Mám rád dnešní nezávislou scénu, ale tato práce bude situována do období komunistické totality, kdy nebylo zas tak lehké dělat nezávislou hudbu. Kapela, která chtěla veřejně vystupovat musela nejdříve udělat přehrávky před komisí a ta pak usoudila, zda je kapela vhodná pro tehdejší posluchače. Proto se také pořádalo spoustu nelegálních koncertů.

V těchto řadách můžeme najít hudební uskupení jako například: DG 307, Fiction, Garage, Sokolovské beatové družstvo anebo například kapelu Bez ladu a skladu, kterou deník New York Times zařadil mezi kapely, které přispěly k pádu železné opony. Téměř všechny tyto kapely spojuje ale jedno jméno.

Milan Hlavsa přezdívaný „Mejla“. Nejvýraznější osobnost celého undergroundového podsvětí v České Republice. Mimo toho, že byl Milan výborným muzikantem, tak byl také politický aktivista a podepsal Chartu 77 (jeho podpis nebyl poté uznán), ale hlavně byl skvělý básník a jeho texty obohacují dodnes písně kapel, jako jsou například: Plastic People of the Universe, Garage nebo Půlnoc.

Tato práce je mimo základních informací obohacena i o citace z knihy Bez ohňů je underground, kterou napsal Jan Pelc a je to jeden velký rozhovor s Milanem Hlavou o jeho životě.

 

1.Mládí

 

Milan Hlavsa se narodil 6. března 1951 v Praze a vyrůstal v Břevnově. V mládí založil se svými kamarády několik nevýznamných kapel, které neměly dlouhého trvání. Na baskytaru začal hrát při založení své první kapely, a to proto, že byl z kytaristů nejhorší.

„Břevnov se stal velkým semeništěm začínajícího bigbítu v Praze. A tak jsme se rozhodli založit kapelu. Dali jsme jí do kupy z kluků naší party. V první kapele byli Láďa Živný na španělku. Kapela se jmenovala Beggars – Žebráci. To se psal rok 64 a bylo mi necelých čtrnáct. Pamatuju si to jako dneska. Hodili jsme se marod, abychom měli na hraní čas, a zkoušeli v různejch bytech, kde dopoledne nikdo nebyl. Já byl kytarově nejslabší, tak jsem se ujal basy, protože měla nejmíň strun.“

V 60. letech byl Hlavsa krátce hospitalizován v psychiatrické léčebně, poté, co se demonstrativně podřezal a postřelil lékaře vzduchovkou; tato příhoda mu později umožnila vyhnout se základní vojenské službě.

„Brácha, kterej vyznával Elvice, nosil kotlety a bigbítáci pro něj byli jen šílený neumětelové a šumaři, chodil hrát v neděli před obědem kulečník. Tam se bavili o tom, jak jsou máni trapný, a brácha řekl, že jednoho takovýho má doma. Naváželi se do něj tak dlouho, až se rozhodl, že mě ostříhá. Přišel se svojí holkou, chytili mě a ostříhali půlku hlavy. Nakonec jsem se jim vyškubl, utekl do koupelny, kde jsem se demonstrativně podřezal, pak jsem nabil vzduchovku a lehl si za válendu a čekal. Za chvíli přišel doktor a já jsem ho střelil někam pod koleno. Vyskočil, chytil se za nohu a začal řvát, že tady nemá co dělat. Za půl hodiny přijeli dva frajeři, o kterých nebylo pochyb, že jsou z psychiatrie. Ti mě přemluvili a odvezli přímo do Bohnic.“

Když vystudoval základní školu, začal se učit řezníkem v Holešovicích. Z učení byl ale později vyhozen spolu s Jiřím „Přemkem“ Števikem, kvůli krádežím jater, která pak na černo prodával. Z druhého učení, tentokrát na zámečníka, odešel kvůli tomu, že se nechtěl nechat ostříhat.

„Přinesl jsem potvrzení od ČSM, který mi obstaral Květoš, že coby hudebník potřebuju ke svejm vystoupením jako důležitou rekvizitu dlouhý vlasy, ale nemělo to patřičnej úspěch, tak jsem z učení odešel.“

Po dalších problémech způsobených většinou dlouhými vlasy se Milan rozhodl, že uteče z domova, následoval ho i jeho nejlepší kamarád Jiří „Přemek“ Števik a domů se už nikdo z nich nevrátil. Milan si našel přítelkyni s vlastním bytem a Jiří zdědil byt po babičce.

„Utekli jsme, ale protože to byl první útěk, tak jsme se na něj náležitě připravili. Vzali jsme si s sebou kastrolky a tisíc jinejch úplně zbytečnejch věcí a nastěhovali jsme se k S., což byl bedňák kapely P-67, kterej bydlel v překrásný rodinný vile, kde měl svůj vlastní pokoj.“

Milan pak spolu s Jiřím založil kapelu Vagabunds, později se k nim přidal i S., jako zpěvák. Tato kapela byla finálním předstupněm slavných Plastic People of the Universe.

„Skupina Vagabunds se vyznačovala především tím, že kradla, oblbovala holky a dělala kolem sebe obrovskou fámu, ale nehrála. Mě a Přemka to samozřejmě štvalo, ale S. zaujmul v kapele dominantní postavení a my do toho nemohli moc kecat. On tím vším maskoval, že neumí vůbec zpívat.“

 

2.The Plastic People of the Universe

 

2.1.                 Formování kapely

 

Na jaře roku 1968 se kapela Vagabunds rozpadla a Milan byl připravený vrhnout se do dalšího muzikantského projektu. Dozvěděl se, že Michal Jernek, předchozí zpěvák kapely Undertakers, se vrací z vojny a v dopise mu vylíčil svoje představy o tomto dalším hudebním uskupení. Michal odepsal, že se mu projekt líbí, a jakmile se vrátí z vojny, jde do toho. Jiří Števik sehnal ještě bubeníka Josefa Brabce a kapela začala zkoušet.

Milan zvažoval spoustu názvů pro toto nové uskupení, například New Electric Potatoes (Nové elektrické brambory) nebo Hlavsa’s Fairy Factory (Hlavsova ohnivá továrna). Skupina si nakonec dala jméno podle písně Franka Zappy - Plastic People a Jiří Števich k tomu vymyslel ještě dodatek „of the Universe“, protože nad Prahou prý spatřil UFO.  Tvorba kapely v tomto období byla ovlivněná například Frankem Zappou, Captainem Beefheartem, ale hlavně skupinou Velvet Underground.

„Saša Linhart je skvělej kluk, a je to do značný míry jeho zásluha, že koncem šedesátejch let byli Velvet Underground zřejmě známější v Praze než v New Yorku. Později mě pozval k sobě, že mi pustí nějaký desky. U něj jsem poprvé dostal do rukou desku s krásnou bílou obálkou a žlutým svlékacím banánem.“

Vystoupení The Plastic People of the Universe bylo často zvýrazněno vizuálními prostředky (kostýmy, kulisy, hořící ohně na pódiu a podobně).

„Před vystoupením jsme na scénu nainstalovali létající talíře, což byly objekty vskutku impozantní. Nechali jsme je vyrobit u leteckýho modeláře z Letný. V průměru měly asi 1,2 m, v nejširším místě byly vysoký 40 cm, trčely z nich různý antény a kolem ústředního disku byly zabudovaný žárovky, který blikaly.“

Repertoár byl ze začátku výhradně jen o převzatých skladbách od Velvet Underground. První vlastní skladba, kterou kapela zahrála na koncertě se jmenovala „Muž bez uší“.

„Bylo to o muži, kterej ráno přišel do koupelny, píchl si pravidelnou dávku drog. Pak se podíval do zrcadla a znelíbil se mu jeho obličej, tak si uřízl uši.“


2.2.                 Smlouva s PKS a období normalizace


Manažerem byl jmenován Pavel Kratochvíl, který spolupracoval v minulosti se skupinou Olympic a uměleckým vedoucím skupiny se stal český kunsthistorik a kritik Ivan „Magor“ Jirous a zastával tak podobnou úlohu, jako měl Andy Warhol v případě Velvet Underground. Poté co kapela vyhrála soutěž Beat salon a podepsala smlouvu s PKS se dostala do širšího podvědomí posluchačů.

„Jednou přišel Pavel Kratochvíl do zkušebny, kam chodil poměrně často, a hnal nás na dvůr, kde stálo nákladní taxi, ze kterýho potřeboval něco vyložit. Otevřel jsem zadní dveře a ztuhnul. Nákladovej prostor byl napěchovanej krabicema popsanejma angickejma nápisama. Hned na kraji ležela jedna dlouhá s velkým nápisem Fender (MADE IN USA). Přemejšleli jsme, komu by to mohlo patřit. Olympicu? Gottovi? Kratochvíl se vrátil za nekonečně dlouhou dobu, sedl si na židli a pravil: Tak to, hrome rozbalte, vždyť je to vaše!“

V roce 1968 došlo k uvolnění totalitního sevření moci (Pražské jaro). V srpnu ale sovětská armáda a další vojska Varšavské smlouvy obsadily Československo, aby nastolily opět tvrdou linii komunismu – začal proces tzv. normalizace.

Normalizace se nevyhnula ani kultuře - jiná než režimem podporovaná hudba byla likvidována a hudební skupiny stály před dilematem, zda se přizpůsobit, či riskovat problémy se státní moci.

„Kratochvíl nám z PKS nosil stále pochmurnější zprávy. Tvrdil, že je čím dál těžší zařídit koncert, že se pořadatelé zdráhají dělat vystoupení kapelám s anglickejma názvama. Jindy přišel s tím, že na PKS chystají rekvalifikační přehrávky a kapela, která nebude mít v repertoáru alespoň jedu písen sovětskýho autora, přehrávky nedostane. Moc jsme mu nevěřili. Spíš jsme si mysleli, že nás straší z nějakejch osobních důvodů. Jenže někdy v dubnu nám sdělil, že rekvalifikační přehrávky jsou realitou.“

Plastic People se odmítli podřídit požadavkům na úpravu repertoáru, počeštění názvu a zkrácení vlasů, a proto se dostávali do stále větších konfliktů s představiteli moci.

„Podmínky k udělení rekvalifikace byly pro nás nepřijatelný. Stručně řečeno: ostříhat se, změnit anglickej název kapely na českej, změnit repertoár podle vkusu ministerstva kultury a stát se hudebním kroužkem tvořivosti mládeže, kterej s písní na rtech oblažuje pracující lid.“

Sestava Plastic People se v této době několikrát měnila. Stabilní jádro tvořili Milan Hlavsa (baskytara), Vratislav Brabenec (saxofon), Josef Janíček (klávesy, kytara) a Jiří Kabeš (housle); za bicími se vystřídali postupně Pavel Zeman, Jiří Šula, Jaroslav Vožniak a Jan Brabec. Několik let vystupoval s kapelou kanadský spisovatel Paul Wilson. Na počátku 70. let kapela hrála převážně přejaté skladby zahraničních interpretů, později začaly přibývat vlastní skladby. Autorem hudby byl Hlavsa, texty byly nejčastěji básně nonkonformního filozofa a básníka Egona Bondyho.

„Magor nám vyprávěl, že se na psychiatrii seznámil s výborným člověkem, filozofem a básníkem Egonem Bondym a že ho pozval na náš koncert. Ten se konal v Krči. Asistovala policie. Obvinila nás z porušování nočního klidu a sebrali Magora a ještě pár lidí. Ale ještě než Magora stačili odvézt, seznámil nás s Bondym. Bondy byl koncertem nadšenej a začal s náma spolupracovat.“


2.3.                 Zákazy hraní a sametová revoluce


Roku 1973 nebyl Plastikům přiznán profesionální statut, čímž prakticky ztratili možnost legálně veřejně vystupovat. Proto od roku 1974 už hráli jen na koncertech pro pozvané – často pod záminkou svatby některého z fanoušků.

„Nezdolnej Magor dostal nápad udělat oslavu svatby Marušky a Čárliho a při tý příležitosti koncert. Od paroplavební společnosti se pronajal parník a připravil se program a pak se to tak začalo dělat běžně“

V roce 1976 komunistická policie zatkla členy skupiny a spolu s dalšími představiteli kulturního undergroundu je postavila před soud za údajné výtržnictví. Většina členů kapely byla po několika týdnech pobytu ve vazbě propuštěna, ale saxofonista Brabenec byl shledán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody, a manažer kapely Jirous odešel od soudu dokonce s osmnáctiměsíčním trestem. Bývalý zpěvák skupiny Paul Wilson byl vyhoštěn. Mezi dalšími odsouzenými muzikanty byli například Pavel Zajíček a František „Čuňas“ Stárek. Z protestů proti uvěznění muzikantů posléze na začátku roku 1977 vzešla iniciativa Charty 77, která sjednotila opozici proti komunistickému režimu.

„Druhej den po propuštění jsme se dozvěděli, že v base zůstal Jirous, Zajiček, Brabenec, Karásek a v Plzni Skalický, Havelka a Stárek. Advokáti později zjistili, že obžaloba byla zúžena. Ve vazbě si nechali jen ty, co mají dokončený nebo nedokončený vysokoškolský vzdělání a jsou považováni za mozky undergroundu.“

Po sametové revoluci v roce 1989 kapela nevystupovala a členové se věnovali jiným projektům. Výjimkou byl jeden koncert v původní sestavě (Hlavsa, Janíček, Števich, Jernek, Zeman) v roce 1992, který je zachycen na albu Bez ohňů je underground.

Po Hlavsově smrti vystoupili zbývající muzikanti na žádost Hlavsovy vdovy na oslavě Hlavsových nedožitých padesátých narozenin. Po koncertě se kapela rozhodla nahrát album jeho dosud nevydaných skladeb (vyšlo jako Líně s tebou spím/Lazy love) a nakonec padlo rozhodnutí pokračovat v hraní.

 

3.Ostatní kapely

 

3.1.                 DG 307

 

DG 307 je česká undergroundová hudební skupina, kterou v roce 1973 založili Pavel Zajíček a Mejla Hlavsa. Její název je odvozen od označení psychiatrické diagnózy (Přechodné situační psychické poruchy), která umožňovala mladým mužům získat modrou knížku a vyhnout se povinné vojenské službě.

Společně s Plastic People of the Universe a dalšími undergroundovými kapelami byla DG 307 terčem perzekuce ze strany komunistického režimu. Represe vrcholí rokem 1976, kdy je také Zajíček zatčen a rok vězněn. Po jeho propuštění má DG 307 jen dva koncerty v roce 1979. V roce 1980 Zajíček emigruje a skupina nevyvíjí žádnou činnost. V roce 1992 znovuobnovil kapelu Zajíček spolu s Hlavsou projektem Uměle ochuceno.

„Hodně jsem se skamarádil s Pavlem Zajíčkem. Velice jsme si padli do oka a vzniklo přátelství. Pavel mi dal přečíst svoje texty a já jsem připravil první songy pro náš experimentální soubor DG 307“

 

3.2.                 Garage

 

Garage je česká rocková hudební skupina, často označována jako undergroundová, kterou pod původním názvem Garáž založil v roce 1979 baskytarista Ivo Pospíšil. V průběhu 80. let Garáž patřila k nové generaci mladých nezávislých kapel inspirovaných punkem, postpunkem, pub rockem a novou vlnou

V průběhu 80. let kapelou prošla celá řada hudebníků působících na české nezávislé scéně, mimo jiné i Milan Hlavsa, který zrovna procházel těžkou životní krizí, protože jeho dosavadní kapela The Plastic People of the Universe se rozpadala.

„Z nejhlubší krize mě vytáhl Ivo Pospíšil a Garáž. Už se nemohl koukat na to, jak se ničím, a vzali mě do kapely. Bylo to fantastický. Za pár tejdnů jsem se oklepal a osud Plastic People mne přestal sužovat.“

 

4.Osobní život

 

Krom hudby měl Milan Hlavsa obrovskou zálibu v Kulečníku, který téměř každý den hrál se svým kamarádem Milošem Pelikánem. Také miloval sport, konkrétně fotbal na rozdíl od většiny lidí z undergroundové komunity, která sportem opovrhovala.

V roce 1973 byl Hlavsa podmíněně odsouzen za napadení opilce, který obtěžoval jeho tehdejší přítelkyni. V roce 1975 se Hlavsa oženil s Janou Němcovou, dcerou filosofa  Jiřího Němce a ještě v tento rok se také nechal pokřtít.

V životě moc nepracoval. Zkoušel to v divadle, na jatkách, u geodetů, ale ať už kvůli režimu nebo kvůli tomu, že byl líný si ani jednu těchto prací delší dobu neudržel. Později využíval různé převleky, aby mu nebyl udělen státu příživníka a nikdo ho nechytil.

V sedmdesátých letech byl celý undergroundový svět tehdejším režimem perzekvován, což vyvrcholilo v roce 1976 tzv. Procesem s českým undergroundem, při němž bylo několik hudebníků odsouzeno k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Hlavsa byl několik týdnů ve vazbě, odsouzen však nebyl. Poté byl opakovaně několikrát terčem policejního šikanování. Podepsal Chartu 77, ale jeho podpis nebyl přijat, neboť byl v době podpisu trestně stíhán.

Byl také velkým přítelem Václava Havla, který pořádal pro The Plastic People of the universe koncerty a dokonce jim napsal i několik textů.

Při příležitosti setkání dvou prezidentů v americkém Bílém domě - Václava Havla a Billa Clintona - si zahrál společně s Lou Reedem. S Janem Vozárym se věnoval i úpravám klasických hitů PPU (1997, Magická noc). V roce 1999 vydal své sólové album Šílenství.

Věnoval se i filmové tvorbě, zahrál si ve filmu Kanárek (1997), ke kterému prakticky složil a nahrál hudbu. Na začátku roku 2000 se pustil spolu s PPU do přípravy nového alba. V dubnu mu však lékaři našli zhoubný nádor na plicích a 5. Ledna 2001 umírá.

Poslední rozloučení měl 11. ledna v kostele Svatého Jakuba staršího na Zbraslavi a zúčastnili se ho stovky lidí z řad široké veřejnosti, uměleckého i politického světa. Na pohřbu promluvil Ivan Martin Jirous.

 

5.Závěr

 

Začátek nového tisíciletí začal pro českou rockovou muziku smutně - 5. ledna 2001 zemřel jeden ze symbolů českého undergroundu Milan „Mejla“ Hlavsa, a to v pouhých 49 letech. Nemoc byla silnější než jeho vůle k životu – sice se dokázal zotavit po operaci rakoviny plic, ale vzdorovat dokázal jen necelý rok. Spoluzakladatel kultovních The Plastic People of the Universe prošel ve svém životě řadou skupin, hrál po hospodách i v Bílém domě, ale vždy zůstával nezávislý.

"Nikdy bych nešel do televize prodat to, co se stalo mým osudem - svůj způsob života," tvrdil.

Milan „Mejla“ Hlavsa byl vskutku inspirativní člověk, když mu Pavel Kratochvíl nabídl možnost emigrace do Malajsie tak odmítl. Jeho hudební kariéra započala, když mu Evžen Fiala, manažer The Primitives group, předal imaginární „Psychedelické žezlo.“

Nebylo v historii české kultury mnoho obdobně nežádoucích osob, jakou byl v 70. a 80. letech právě tento muž. Za hudbu byl pronásledován, bit i vězněn. Díky Mejlovi a jemu podobným vznikla občanská iniciativa Charta 77.

„Vím o spoustě chyb, které jsem udělal,“ řekl v jednom z posledních rozhovorů. „Život je ale nádherný v tom, že se nedá nic změnit na tom, co se stalo. Není to jako přetočit pásek na kazetě a něco nahrát znova.“