Rival Sons - Head Down

Dobrá děcka, je čas na rozzlobenou lekci "Rock-Metalové Historie". Kdysi dávno předtím, než jsme měli jemné rozdíly mezi věcmi, jako je "melodický death metal," "funeral doom" a "porno grind", tam někde mezi, žil byl a prostě dýchal heavy metal. V počátku 70. let, byl heavy metal pouze malou podkategorií z žánru známého jako rock 'n' roll (který sám o sobě v poslední době mizí pryč od blues). Heavy rock byl zcela nový a neznámý, ovšem stále schopný vystrašit staré lidi a nadělat mladým děvčatům do kalhotek vlhko. Také v tomto okamžiku, byla tato "kyselina" ještě legální a AIDS tenkrát neexistovalo, takže není možné vinit někoho k touhám, aby přehodnocoval, zlatou éru. Což nás právě přivádí k blues založeným rockerům  Rival Sons, a jejich nové desce Head Down.

Od prvních tónu úvodní stopy, uslyšíte zachycenou podstatu největšího vzoru kapely a to Led Zeppelin, od kterých se odráží ještě prvky Free, Bad Company, Deep Purple, The Doors a tucty dalších ovšem transformující se do nových a vzrušujících výšin. Kytarová práce zní sice jako reklama pro všechny zesilovače a efekty, které Jimi Hendrix kdy vlastnil, ale Scott Holiday ukazuje, že mění kytarové styly s lehkostí. Skalní blues riffy, na které si jen vzpomenete. Samozřejmě, že je dnes těžké přijít s riffy novými, protože to všechno už bylo vymyšleno dříve, ovšem Scott opravdu dává svůj vlastní dotek pro věc. Rytmická sekce udržuje písně v šachu a zajišťuje, že písně se udrží ve vašem mozku s dobrými crafted rytmy. Bicí zní jako "When The Levee Breaks" a to na každé písni, ovšem stejně si zachovávají svoji osobitost a to ve stylu hraní. Zpěvák Jay Buchanan dostal intonačně do svého hrdla opět Roberta Planta a Davida Coverdalea zároveň. Svým rozsahem svítí pás horkého kvílení opadající do ochlazení měkkého sténání. Duší řízená lyrika dává skladbám hloubku, emoce a vášeň, řinoucí se z každého řádku. Vokály všeobecně jsou na desce takovým zjevením, suverénní až drzé představující jakýsi anthemický otvírák, jehož kýváním řinčí i necudnost, bolest nebo zranitelnost.

Rok 1969 a 1970, se nám sune přes reproduktory do vašich obývacích prostor a to i celkem po textové stránce. Budeme se zabývat jak chytáním zvěře, tak financemi, což jsou věci aktuální pořád. Head Down je velké, odvážné a zcela pořád udává tón alba, které zvyšuje pomyslnou laťku. Koncepčně se jedná o ucelený kus, který jede ve stejných kolejích, i když sem tam je na cestě nějaký ten méně patrný hrbol. Rival Sons rozhodně nechybí kuráž, když spojují klasický hard rock a progresivní blues šedesátých a sedmdesátých let. Třináct písní, včetně baladických a akustických písní, dává zabřednout myšlence a to, zdali si kvartet nenavýšil laťku moc vysoko. Pokud se budou pokoušet o další tvorbu, budou se set sakra vytasit s mnohem větším kalibrem. Předchozí dvě desky (Before the Fire 2009, Pressure & Time 2011) jsou postavené spíše na jedné, dvou písních, ale Head Down je konečně celkem.

Head Down vyznamenává půl století klasického rocku s úctou, respektem a uvědoměním si, že tato hudba se stále děje a to i právě teď. Kvalitní munice je předmětem především v úspěchu každé kapely a Rival Sons přijíždějí s nabitou zbraní.

Album preview: