Empty Hall Of Fame - The Road

Empty Hall Of Fame - The Road

Empty Hall Of Fame z Libiny už nějakej ten pátek znám a sleduju. Hrozně moc jsem se těšil na tenhle sedmipalec a… musím říct hned na začátku, že mě kluci nezklamali. Jsem rád, že se vrací zpátky hardcore ve svý původní podobě. Teď nemyslím až tak tu hudební stránku věci, i když mi přijde, že spousta lidí už je nasraná na všechny ty metal“core“ rockstar hovna, kterých je všude kolem plno a hledá „novej“ směr. Ten je tady. K oldschool hardcoru se přidalo víc melodií, hudba je promakanější, vokál naléhavejší víc, než kdy jindy a všechno má tu správnou energii. Jen se bojím a modlím za to, aby nedošlo k vytunelování a tím pádem i k bohřbení tohohle stylu, tak jak se to stalo u vejš zmiňovanýho metalcoru, kterej mám tak rád. Ale dost keců a hraní si na kronikáře hardcoru. To hlavní, o čem hardcore je, není v nablejskanosti kytar a vyprodanejch festivalech, signing sešnech a podobnejch hovadinách. To hlavní je mnohem dál. Je to v textech, je to v názorech, angažovanosti a postojích k životu a světu…

To je to, co mě k EHOF tolik přitahuje  a hlavní důvod toho, proč si jich tak vážím. Pamatuju si, jak jsem ejakuloval nad textem k nový skladbě, kterej jsem našel na jejich bandzone profilu. Tenkrát to byla injekce, kterou jsem potřeboval, dávka, která mi tak dlouho chyběla a u níž jsem měl strach, že jí už nikdy nedostanu. A už vůbec ne od český kapely. Lyrika Empty Hall Of Fame je přesně šálek mýho čaje. Ten pocit, kdy při čtení textu víte, že se s nim stoprocentně můžete stotožnit. Nejsou to jen prázdný fráze a plky, ale určitá, řekněme básnická, forma, která mě oslovuje.

 

„Co když zítřek nikdy nepřijde… řekni mi co vidíš... bezcenné lidské bytosti a nic víc?

Žijeme svoje prázdný životy, přežíváme v zaměstnáních, který nenávidíme a přežíváme v manželstvích, který nikdy neměly vzniknout, další rodina odsouzená k rozpadu… To, co nazýváme moderní dobou, je naše největší selhání, to, co nazýváme moderní dobou, je naše největší válka, to, co nazýváme moderní dobou, je naše sebezničení... nejvyšší čas to změnit…

Kariéra je naše nové náboženství... televize je našim novým Bohem… utrpení prodává a upřímnost zabíjí, to je všechno, co umíme… tak moc zbytečných slov, tak moc ztracených cest… jsme jenom oběšenci bez ceny..

Jsme vnitřně prázdní a mrtví..

Když zavřu oči… svět vypadá líp než kdy jindy... tak mě prosím vzbuďte až to všechno skončí…“

Dead Inside

I teď, když si ten text už po několikátý čtu, mi běhá mráz po zádech a nemůžu se zbavit pocitu úzkosti z toho, že to, o čem EHOF zpívají, je bohužel pravda.

Hudebně Empty Hall Of Fame zapadají přesně do tý škatulky, o který jsem mluvil vejš. Přirovnání s Verse, Landscapes nebo třeba Have Heart je určitě na místě. Z českých luhů a hájů mě napadají Face Tomorrow. Oproti nim jsou EHOF ale rychlejší, což hodnotim jedině kladně.

Čtyři songy, čtyři lekce naléhavosti a krutý pravdivosti, který si můžeš buďto stáhnout nebo koupit za kilo na vinylu. Já volím tu druhou formu a The Road rozhodně  nebude chybět v mojí sbírce. Ne, že bych snad byl extra velkej vinylfanatik, ale jsou věci, který prostě nejsou kompletní, pokud se spokojíme jen s jednou stránkou věci.

Hodnocení: 
100%
Žánr: 
Hardcore
Rok vydání: 
212
Length: 
12:19
Hudebníci: 

Karel - vocal
Filip - kytara,backvokal
Lue - basa
Ošťa - bicí

Tracklist: 

The Road
Dead Inside
The End
No Friends

Vydavatel: 
DIY / Papagájův hlasatel