The Mount Fuji Doomjazz Corporation - Egor

|
Kategorie: 
The Mount Fuji Doomjazz Corporation - Egor

The Mount Fuji Doomjazz Corporation – podivný to název. Poprvé, když jsem ho uviděl, mi evokoval skupinu The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. A ejhle! Ona to je vlastně ta samá parta, jen pod jiným názvem…

The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble není hudba pro každého. Ambient protkaný noisovými prvky plný smutku, naděje v nedohlednu. Jako The Mount Fuji Doomjazz Corporation jdou ještě dál. Při poslechu jejich poslední nahrávky, Egor, se neubráníte dojmu, že vás autoři chtějí dostat do kolen a setnout. Deska obsahuje čtyři skladby, dohromady má však přes hodinu. První čtvrtka je čistě instrumentální, navíc hrají jen živé nástroje, a přibližně po čtvrt hodině hraní máte pocit, že jste už všechno zažili, že už přišel čas, že už nemá cenu se ani loučit, je konec. Takhle zdrcující atmosféru deska má. Po této sáhodlouhé gradaci přichází druhá, vpravdě ambientní část. Stále se pohybujeme na vlnách jazzu, ať už díky instrumentálnímu obsazení či hudebním postupům. Ke slovu se ovšem dostávají i droneové prvky, nervní bzučení, šumy, trocha prapodivných kláves… V tomto duchu se deska přelévá do své druhé poloviny, třetí skladby, kde více prostoru dostávají housle, které malují teskné melodie na roztěkaném arytmickém podkladu. Po několika minutách přichází první vrchol skladby, po kterém nastává opět uklidnění s decentní kytarou na mysl přivádějící klidnější pasáže od Tool. To však samozřejmě netrvá věčně, na povrch se opět dere drone a noise – bordýlek je zpět. Po vyřádění nás čeká již poslední část alba, která kombinací neustálého bzukotu, šumění a enigmatického ženského vokálu vytváří dojem beduínské cesty pouští. Náhlé zklidnění navozuje pocit bezpečí v nalezení jeskyně, do které to táhne jít dožít.

Celá deska na mě svou kompozicí působí semknutě, tematicky, jako poslední cesta, poslední putování neznámého obyvatele blízkého východu, který pocítil, že se mu už přesypal skoro všechen písek, a tak se vydal vstříc poslední změně. Mimochodem naprosto šokující bylo pro mě zjištění, že se jedná o improvizované album, bylo nahráno živě v moskevském kulturním centru DOM.

Po prvním poslechu celé desky jsem zůstal sedět a ještě několik minut nemohl vstát. Stejně tak po všem ostatních. Album člověka hodí do transu a nejde z něj jen tak ven. Chvílemi jsem měl pocit, že jsem si pustil soundtrack k nějakému novému filmu Davida Lynche (Angelo Badalamenti je taky solidně vyšinutý pán). Doporučuji poslech o samotě a v naprosté tmě a žádné ostré předměty kolem sebe…

Hodnocení: 
95%
Žánr: 
dark ambient/drone/jazz
Rok vydání: 
2012
Length: 
1:08:51
Hudebníci: 

Hilary Jeffery, Charlotte Cegara, Ron Goris, Jason Köhnen, Gideon Kiers, Sarah Anderson, Eelco Bosman

Tracklist: 

01) Elevator Of The Machine
02) Knock By The Stairs
03) Cosmonaut (Rasputina)
04) Glass Is Destroyed

Vydavatel: 
Denovali Records