Evile - Skull

Říká se, že třetí album bývá nejtěžší udělat, ale to zřejmě není současný případ. Evile uskutečnili už delší cestu a od předchozí desky "Five Serpent’s Teeth" – se kapela vyvíjí ze sympatického neo-thrash kabátku do zralejší metalové kapely, která budí respekt. To naskýtá myšlenku, zdali to vše nespadne na albech budoucích. Ovšem, zatím Evile kypí silou, kterou například aktuálně už ve vyčpělé podobě přikládá do svých riffů Dave Mustaine z Megadeth, (ale vydělávat se musí).

Thrash je tím typem žánrového směřování, které je blízké mnoha lidem. Kdo měl štěstí a vyrůstal v 80. letech nebo má alespoň naposlouchánu velkou osmu: Anthrax, Megadeth, Metallica, Slayer, Testament, Death Angel, Exodus a Overkill… Tak má postavený v tomto ohledu určitý nadhled. Postoj většiny kapel ve své době, bylo převzetí  hlavního proudu. Byly kovaným hnutím, založeným na rychlosti, agresivitě a lyrickém obsahu. Pamětníci se shodnou na tom, že ve své době se tahle hudba prostě žila. Proč to ale všechno říkám… Ono žití, se pokouší už cca od roku 2000 znovu prosadit a jako nová vlna opět vynořovat. Jednou z těchto kapel, jsou též zmiňovaní britští Evile, kteří nastavují svou lebku nového vydání.

Na druhou stranu, Evile s aktuální deskou nejsou úplně novou půdou v thrash metalu. Pokud budeme srovnávat s předchozí tvorbou, současnost je poněkud odlehčená. Ol Drake ze sebe pořád dostává skvělé riffy a sóla, Ben Carter nepřestal ortodoxně bít svou soupravu a Matt Drake je stále tou kombinací Toma Araye a Jamese Hetfielda. Skull by se ale klidně mohla pojmenovat "Five Serpent’s Teeth" - Part II, neboť mnoho z písní by mohlo být snadno zaměnitelné mezi oběma deskami. Ale jak již bylo řečeno, ve své formě je to lehčí.  Doprovodný vokální harmonie, se jeví jako mnohem výraznější ve srovnání s obvyklým "gang" vokálem. Na desce existuje poměrně málo temp středního proudu. Skladby jako "Tomb", "What You Become" a "New Truths Old Lies" mají své momenty, ale z větší části jsou mnohem pomalejší, nežli to, co Evile obvykle produkují a je na každém, jestli mu toto sedne.

Celkově lze říci, že Skull není špatný záznam, ale zase to nebudí zcela tak dobrý výsledek. Podobností mezi touto a předchozí tvorbou, je až příliš mnoho a při opakovaném přehrávání dráždí ke konci poslechem. Možná že kdyby se vše smíchalo dohromady, cítil by to posluchač lépe. Ať tak či onak, Skull je slabším pokračováním, kterému produkční kvality postupně opadnou, a jen doufejme, že kapela nebude ve stavu "říje" příliš dlouho. (pod videem přídavek)…

EVILE - SKULL (album teaser):

(PITVA: Když pozlátko opadne)

Ty čtyři odstavce výše, jsou standardní recenzí, ve které jsem snad vystihl svůj názor nad albem. Pokud vám to k úsudku úplně stačí, děkuji za čas, který trávíte s tímto textem. Další část vznikla spontánně, kdy po cca čtrnácti dnech intenzivního poslechu, mi na mysl padla další slova a já se rozhodl je přiřadit…

Kdybych měl popsat kariéru Evile několika větami, hned na začátku musím zdůraznit velmi stereotypní a naprosto obecný přístup k metalu, který se jen velmi zřídka (pokud vůbec) odchyluje od "Five Serpent’s Teeth" což je i není krok správným směrem - riffy byly rychlejší, kompozice lepší a celkově to nebylo stejné thrash, jako zbytek v jejich repertoáru. Skull prochází obdobím progrese, která není ničím víc, nežli náhodou a klasickým případem – jeden krok vpřed, dva kroky zpět. Kapela se spoléhá pouze na rychlost a poutá melodickým přístupem, což je opět dobré i špatné. Groove, vášnivá kytarová sóla a jejich nádherné duál verze, intra-outra jsou tím zdaleka nejlepším na desce. Avšak pozvolný nárůst toho všeho, po cca čtrnácti dnech nabízí své limity.

Je to především neschopnost celku, psát zajímavější předěly a přestávky. Od šílenství na několik sekund až po měkčí pasáže nedělají ve svém opakujícím se cyklu nic jiného, nežli vyčkávají na další zkreslený riff tryskající do reproduktorů. Není žádným překvapením, že největší síla Evile je tedy zmiňovaná rychlost, která poskytuje skutečné petardy. Otvírák "Underworld" je standardním thrashem, vhodně připravující mysl otupujícího beatu. "The Naked Sun" je dobrým příkladem jejich podpisu na stylu rychlosti riffu, který pozvolna splyne s množstvím melodií. "Outsider" není nic víc, než tři a půl minuty maniakálního a nemilosrdného thrashe. Přesto v tomto bodě dokonce i jejich široká paleta tremolo riffů se stává jednorozměrnou – není v nich jiskra, ani náznak vynalézavosti, která by kapelu oddělovala od davu ostatních. Souhrnně závěrem, všechno bylo na Skull provedeno v něčem lépe, ale ještě lépe to udělalo bezpočet kapel dalších, které dělají v jistém slova smyslu existenci téhle desky nakonec zbytečnou…