Moby - Innocents

"Aneb jak se za ta léta dá naučit sedět ve vlastní bublině"

Pro takového electronického umělce, který v roce 1995 smíchal rave, ambient a punk na poněkud nedoceněném kousku Everything Is Wrong aby o deset let později zkoušel své štěstí jako rocková hvězda s Hotel, Mobyho kariéra skončila naprosto předvídatelně. Ustupující na okamžitě rozpoznatelné, elektronické bubliny downtempa až do konce minulého desetiletí, kdy vydal dvě velké desky Wait For Me a Destroyed, nalévající do srdcí mnoha lidí některé z jeho nejvíce pokorných a osobních melodií.

Mobyho poslední set, Innocents, není zcela vybočující z aktuální cesty, poskytuje vlastně to samé. Nicméně, nabízí jej v širší škále spolupracovníků, celkově uvolněnější a oduševnělejší atmosféře. Vlahé struny a svléknuté klavírní linky, které doprovázejí většinu záznamu, připomínají pohodlnou jízdu, která byla patrná třeba na 18 (2002). Samozřejmě, že existují nějaké napjaté momenty, jako je pozdní noční ukolébavka, "Going Wrong" nebo nádherně asistující Mark Lanegan u "The Lonely Night" – skladba která by mohla být zařazen mezi těžké, oproti hřejivému Wait For Me a studenějšímu Destroyed tvoří smutný tón a s přítomností Marka, mísením ustrašených kytarových linek, vytvořili pánové to, co je pravděpodobně nejtemnější skladbou, kterou kdy Moby napsal.

Mezi další přednosti patří krásná "The Last Day", která se prohlubuje se  Skylar Grey - nedotčeným hlasem s ochranou známkou evangelia. Zhuštěné, paranoidní klávesy doprovází pracující echo Keaneova "Under The Iron Sea" a jsou vítanou změnou po intenzivním používání strun na většině alba Innocents. Také první singl, "A Case For  Shame" a "Almost Home" jsou další základní esencí střihu hostujících: Al Spx a Cold Speck, jejich spojení by se mohl klidně stát Mobyho vlastním requiem za účastí bezútěšného klavíru a vodičem děsivého syntetizátoru. "Almost Home", na druhé straně, je mnohem více uklidňující a Damien Jurado se svým andělský Falsettem krásně doprovází instrumentální linky. Zda tyto dvě protikladné stopy byly k sobě dány schválně, nebo ne, je celkem jedno neboť se vzájemně doplňují.

"Bohužel, zbytek Innocents není už tak hvězdný"

Jsou zde některé problémy, které trápí Mobyho již z nedávné snahy. Především komfortní zóny, v nichž je uzavřený dovnitř vzorec, více či méně stejný pro každou skladbu, vždy se stejným základním plátnem pro spolupracovníka, aby zde zanechal jen vlastní dotek. Některé změny ve struktuře jsou zoufale potřeba, protože hrát si s hlavní myšlenkou a několika melodiemi končí ve finále mírně ploše. Přestože značný počet Mobyho skladeb jsou silné v kramflecích, jiní se táhnou za překročenou dobu jejich přijetí, spoléhající se pouze na počáteční náraz. Například, veselá "Perfect Life", představuje Wayna Coyna z The Flaming Lips, působícího mělce a na místech, která by bývala byla lepší vyplnit spíše smysluplnou melodií, si hostující začal klást za cíl tu prostě BÝT. Navíc za cca devět minut později, přijdou největší experimentální řezy na albu a to "The Dogs" a "Tell Me", které se ale bohužel odhalují už v polovině, čímž vyvrcholí příliš brzy. Moby - Pečlivý přístup k výrobě a vysoké koncentraci pevných myšlenek (přinejmenším), ukazují, že existuje dostatek síly na další vynikající úsilí, a přesto se rozhodl pohodlně se držet ve vlastní bublině.

Innocents skončí jako velmi kontrastní záznam, Moby uvádí některé z nejlepších písní za více než deset let z předvídatelného materiálu, který pracuje se stejnými staronovými prvky. I když je tu hodně pozornosti pro detail, hostující spolupracovníci jsou ti, kteří tentokrát zvedají normu. Přesto je tu dostatek látky pro fanoušky s trvanlivostí do dalšího vydání a přestože replay hodnota není tak vysoká jako u Mobyho předchozích počinů, je to další kvalitní přírůstek do rozsáhlého katalogu.

A Case For Shame: