Faith No More - Sol Invictus

Faith No More - Sol Invictus

Spoustu let jsem si vnitřně zoufal, že jedna z mých nejoblíbenějších kapel nehraje a já ani nestihl jejich živé vystoupení (když hráli na festivalu v Trutnově, bylo mi dvanáct let a holt mi nebylo přáno…) Před šesti lety jsem se po reunionu konečně dočkal a náležitě si koncert užil. Od té doby se zase o Faith No More dost mluví, nicméně nejvíc byla slyšet otázka na novou tvorbu. Kapela se během let vyjadřovala různě – zpočátku prohlašovala, že bude jen koncertovat a dál se uvidí, časem začaly přicházet náznaky, že se něco rýsuje, které pokračovaly neznámými skladbami na koncertech a vyvrcholily vydáním prvního singlu z chystané nové desky.

Zmíněný singl, Motherfucker, vyšel loni na podzim, na tzv. Record Store Day a kapela si ho vydala sama u vlastního labelu Reclamation Records. Singl byl přijat s lehkými rozpaky – všichni sice tak nějak vědí, že od Faith No More můžeme čekat cokoliv, nicméně skladba nebyla zrovna to, co by věrně čekajícím fanouškům úplně připomnělo zlatá devadesátá. Tím i kapela dostatečně naznačila, že není svázána žádnými vydavatelskými smlouvami a tlaky, takže si už může a bude dělat opravdu naprosto cokoliv, co chce (stejně tak to naznačuje i názvem singlu, který se v oficiálních žebříčcích prudérní Ameriky musí zajisté nádherně vyjímat).

Druhý singl, Superhero, který vyšel koncem března, byl už ovšem trefou do černého. Agresivní jízda obsahující nezaměnitelný Pattonův vokál, pulzující rytmiku a náladotvorné klávesy – to jsou Faith No More, jak si je pamatujeme a máme je rádi. Skladba ovšem nepůsobí jako nějaká nevydaná rarita z posledních desek, naopak – sice nese poznávací znamení kapely, ovšem stejně tak zní dostatečně moderně – abyste neměli pocit, že se za ty roky nikam nepohnuli.

Tyto dva singly ukázaly dvě odlišné cesty, kterými se chystaná deska, Sol Invictus, může vydat. Album, jehož oficiální vydání je naplánováno na 19. května, je již tu (zatím jen jako novinářská verze; a samozřejmě uniklo na internet…) A čeho se přetrpělivý fanoušek může dočkat…?

Sol Invictus otevírá eponymní skladba, která hned zkraje svým klavírním úvodem evokuje novou tvorbu švédských Opeth. Následně se přidává bubeník Mike Bordin pochodovým rytmem (který se na desce objevuje nečekaně často) a Mike Patton, zpěvák s podle některých studií nejširším tónovým rozsahem a určitě nejpestřejší škálou projevu na hudební scéně, a my už víme, která bije. Tato víceméně poklidná skladba je pověstným klidem před bouří, která přichází ve formě již zmiňované singlové skladby Superhero. Dramaturgické zvyky diktují následně zařadit skladbu klidnější. Ta přichází, Sunny Side Up zní o dost ležérněji, nicméně zvraty přicházejí i v rámci písně, tudíž až zas takovou pohodu nečekejme. Čtvrtá skladba, Separation Anxiety, od začátku těká v sextolovém rytmu a v polovině exploduje v katarzi uštěkaného zkresleného vokálu a valivých kytar, které vás skolí, ale nenechají jen tak zdechnout, místo toho se po vás párkrát sem a tam projedou.

Cone Of Shame je jedna ze skladeb již slyšených naživo a po nejvíce evokuje průnik tvorbami spřízněných Tomahawk a Melvins – především svým westernovým feelingem a Pattonovým hrdelním šepotem šamanského rázu respektive intenzitou a projevem druhé části skladby.

Druhá strana/polovina desky začíná zpočátku rozvernou Rise Of The Fall, která ovšem po chvíli ukazuje svou pravou, zasmušilou tvář, v polovině navíc doplněnou šklebem ve stylu Mr. Bungle. Následující skladba, Black Friday, opět připomíná především Tomahawk, (ke slovu dostane i akustická kytara), nicméně působí trochu vatovým dojmem – rozhodně jde o slabší skladbu z desky. Osmým kusem je již zmiňovaný první singl Motherfucker, který ovšem na desce působí úplně jiným dojmem než jako samostatně vydaný. Skladba jakožto část většího celku má své místo a zkrátka funguje.

Závěrečnou dvojici tvoří Matador, nejstarší materiál na albu, kterým baskytarista a kapelník Billy Gould rozhýbal proces vzniku nové desky, a From The Dead. První zmiňovaná skladba je i skladbou nejdelší, nejtemnější a zároveň nejpropracovanější. Mění se metra, tóniny, nálady… Druhá zmiňovaná je již pouze akustickým rozloučením, takovou příjemnou tečkou za deskou (lehce evokující, pardon, Olympic).

Album trvá necelých čtyřicet minut, na čemž je vidět návrat a upřednostnění vinylového nosiče, a po celou tu dobu se bavíte – když budete album poslouchat z CD nebo MP3, ani si nevšimnete, jak rychle utíká a jediné, co vám zbývá, je pustit si ho prostě znovu (desku si půjdete alespoň otočit). Co se zvuku a produkce týče, o ty se postaral Billy Gould, v jehož studiu se i celá deska nahrávala.

Na závěr si dovolím říct toto: Po osmnácti letech jsme se dočkali – noví Faith No More jsou tu a ustáli všechna očekávání. Už se sice neopakuje zlom v podobě The Real Thing, experiment v podobě Angel Dust či komplexně geniální King For a Day… Fool For A Lifetime, nicméně můžeme říci, že kapela pokračuje tam, kde před osmnácti lety s Album Of The Year skončila a důstojně se vrátila na vrchol rockové hudby. Díky!

Hodnocení: 
85%
Žánr: 
crossover
Rok vydání: 
2015
Length: 
39:32
Hudebníci: 

Mike Bordin – bicí
Roddy Bottum – klávesy, zpěv
Billy Gould – baskytara
Jon Hudson – kytara
Mike Patton – zpěv

Tracklist: 

01) Sol Invictus
02) Superhero
03) Sunny Side Up
04) Separation Anxiety
05) Cone Of Shame
06) Rise Of The Fall
07) Black Friday
08) Motherfucker
09) Matador
10) From The Dead

Vydavatel: 
Reclamation Records/Ipecac Recordings