Bažant Pohoda

|
Bažant Pohoda
Datum: 
Čtvrtek 7. Červenec 2011 - Sobota 9. Červenec 2011
Město: 
Trenčín
Místo: 
letiště
Návštěvnost: 
30.000
Účinkující: 

Madness, Pulp, Moby, Portishead, Lamb, Santigold, M.I.A., dEUS, Public Image Ltd., Le Payaco, Magnetic Man, Beirut, Junip, Susana Baca, Simian Mobile Disco, Imogen Heap, DJ Krush a další

Festival Bažant Pohoda se v posledních letech stal mekkou (nejen) slovenských a českých fanoušků mainstreamu s progresivním přesahem. Přinášíme první část dvoudílné rekapitulace jeho letošního ročníku.

Festival sice začíná už ve čtvrtek, ale stejně jako loni se ani tentokrát nedalo mluvit o plnohodnotném programu. První koncert přinesl pod hlavičkou All Stars Open Band kvalitativně různorodou směsici předělávek klasických rockových hitů ze Slovenska i zahraniči. Někteří z vystupujících zpěváků předvedli slušné výkony, jiní spíše sebevědomou pózu, nicméně se přiznám, že pointa tohoto karaoke na festivalu plném tolika originálních hudebníků mi bohužel zůstala utajena. Na balkánskou dechovku mě moc neužije, a tak nezbylo než čekat na půlnoční vystoupení Mobyho. Ten předvedl zcela podle očekávání klasický set největších hitů, navíc s poměrně tragickým nástupem: Po intru God Moving Over the Face of the Waters se totiž vytasil s příšernými, téměř eurodanceovými verzemi skladeb Raining Again a In My Heart. Při Go už jsem se spíš než na poslech soustředil na doprovodnou kapelu, v níž kromě Mobyho dvojníka za bicíma hrály samý ženský. První světlý okamžik přišel až s písní Natural Blues, oproti singlové verzi osvěžené horrorovým intrem s kytarou. Po tomto hitu následovaly ještě dvě další zdařile překopané skladby: We Are All Made of Stars dostala slušivý funky (teď nemyslím UK Smile) kabát a Beautiful zase taneční verzi s rovnými beaty. Zbytek vystoupení už byl na jistotu - Bodyrock, Porcelain atd. atd. Stejně jako předloni na festivalu Heineken Open'eru i na Pohodě zazněla jedna skladba z aktuálního alba. Proč k tomuto účelu byla vybrána vata jménem Lie Down In Darkness, a ne třeba Be The One nebo Sevastopol, je mi záhadou - možná se Moby chtěl pomstít za bídné prodeje Destroyed. Finále patřilo Lift Me Up a po malé chvilce nás hudebníci poctili ještě obligátním nášupem Feeling So Real, vylepšeným o nějaký ten breakbeat. Celkově se i přes povedené úpravy několika skladeb dá říct, že kdo není Mobyho skalní fanoušek a viděl nějakou zastávku turné k Wait for Me, tentokrát mohl v klidu zůstat doma. Kompletní setlist najdete zde.

Nevybouřený dav měl první den festivalu dost sil hopsat ještě dlouho po půl druhé ráno, kdy začínal set B-Complexův. Ten si toho byl dobře vědom, a tak zaplněnému O2 stanu servíroval hodně odvazový breakbeat se špetkama dubstepu. Sečteno a podtrženo, úvodní den festivalu byl o nepříliš hloubavé zábavě.

Druhý den přinesl třeba Le Corps Mince De Francoise. Dvě Finky (a bubeník) se na pódiu snažily, seč to šlo. Daly publiku příležitost si zaskákat, občas se pustily do experimentálnějších podob dance punku, a celkově jim to fungovalo. Kdo rád obskurní severoamerické experimenty s efektama třeba v duchu pojetí The Animal Collective, mohl ocenit Braids z Kanady. Obsese efektama dosáhla vrcholu ve chvíli, když k nim zaklekli 3 ze 4 muzikantů na pódiu. Ten čtvrtý nezaklekl jen proto, že ty svoje měl položené na stojanu vedle bicích, za nimiž seděl. dEUS - klasická rocková parta, belgičtí U2. Živě ostřejší než z desek. Zkusil jsem zdrhnout na Islet, ale ti skončili dřív, tak jsem se zase vrátil a byl odměněn největším flákem Suds and Soda (kompletní setlist zde). Ase 10x vtipnější i originálnější show než Braids předvedli další efektoví onanisté, Battles, jejichž basista Dave Konopka neopomněl zmínit své slovenské kořeny. Těm, kdo tuto trojku z New Yorku ještě neznají, můžu vřele doporučit, a to zdaleka nejen proto, že hrají math rock, což je žánr vtipný sám o sobě. Jedná se o skvadru zkušených muzikantů (například bubeník John Stanier předtím působil v Helmet), spolupracovali se zajímavými zpěváky, jako je třeba legendární Gary Numan. Na Pohodě živého zpěváka neměli, ti se však zjevovali na obrazovkách! Nebýt už název LCD Soundsystem obsazený, byli by na něj Battles jasnými adepty Wink

Další výbornou show z USA přivezla Santigold. Hudební doprovod obstarali 3 maníci ve složení: kytara/klávesy, baskytara/klávesy, bicí/perkuse. Díky tomu mohlo dojít jak na klasickou rockovou instrumentaci, tak na čistě elektronické kousky. O divadelní stránku se staraly dvě tanečnice s fůrou nejrůznějších rekvizit. Vrcholem byl pricválavší 'kůň', jehož chytaly do lasa. Na konci Santi vytáhla asi 10 lidi z publika, ať prej rozjedou na pódiu párty. Mezi klady její show patřilo i rozumné šetření se stroboskopy, což bohužel nebyl případ většiny ostatních vystoupení na hlavních stejdžích. Santigold měla ovšem i trochu štěstí, že vystoupila den před M.I.A., a byla tak ušetřena přímého srovnání (z něhož by bohužel vítězně nevyšla).

Pulp začali zlehka britpopově a zpočátku nebylo úplně jasné, na co si přivezli vlastní LCD obrazovky, kvůli kterým se musela přestavět celá hlavní stage. Pak ale přišlo Disco 2000 a Pulp to konečně rozsvítili. V dalším čísle už jely i laserová děla atd. Celou show přitom táhl intelektuální Jarvis Cocker, jehož nasazení bylo vážně pozoruhodné. Musím říct, že vystoupení Pulp výrazně předčilo moje očekávání - na letošní Pohodě první, a nikoliv poslední názorná ukázka toho, že starý páky dokážou udělat lepší koncert než kdejaká mladá naděje. Potvrdilo se to hned vzápětí - paralelně totiž probíhala další typicky britská show Florrie. Přestože ve stanu Európa nebylo k hnutí, živé vystoupení ztvrdilo neslaný nemastný dojem z jejích EPs. Florrie je hezká a šikovná, ale v éře, kdy Británie chrlí jednu talentovanou zpěvačku tanečního popu za druhou (namátkou: Jessie J, Clare Maguire, Natalia Kills), to ve spojení s ne úplně originálními písničkami o lásce na díru do světa nejspíš stačit nebude. Nota bene když její pěvecké schopnosti jsou trochu jinde než v případě jmenovaných dam. Ale koukalo se na to dobře, to zas jo.

I zbytek večera/noci jsem zasvětil produkci britských umělců. Imogen Heap jsem naposled viděl před pěti lety a je to pořád stejný šílenec, věčné zázračné dítě. Madness nostalgicky dojímali hlavně sami sebe, já jsem si zase při jejich setu zase uvědomil, že ačkoliv nikdy nebyli novými romantiky, jejich tvorba zřetelné znaky této éry nese. Viz třeba slogan Welcome To The House Of Fun, jenž i celkem výstižně ilustruje, proč comeback Madness vyšel právě v posledních letech. Po Madness nastala nejnemilejší kolize letošní Pohody - Simian Mobile Disco vs. Lamb. Začal jsem s Lamb a dopadlo to podobně jako v případě Pulp - s tím drobným rozdílem, že v jejich vystoupení nebyla ani stopa po nostalgii k dobám největší slávy. Lamb jsou i po téměř dvou dekádách natolik svébytní a originální, že ač jejich beaty dneska už neznějí nijak avantgardně, do starého železa nepatří ani náhodou. Slyšet Lou jejím sametovým hlasem už jen promlouvat byl zážitek. Transfer směrem do (žhavé?) současnosti v podání Simian Mobile Disco představoval naopak trochu zklamání: Nic závratně nového, v podstatě Daft Punk a Chemical Brothers revival. Možná sázka na jistotu ze strachu, aby nešlápli vedle, nevím. Nejvíc tak nakonec zaujala krásná šestiúhelníková grafika. Machoninovic Kotva 2D Smile

Jako poslední jsem v noci na neděli navštívil koncert Hidden Orchestra. Jejich příjemně nu jazzové downtempo  má tu vlastnost, že se u něj velmi dobře usíná, což doma v ložnici oceníte, ale na festivalu za situace, kdy se snažíte zůstat bdělí na set DJ Krushe, vás to spíš štve. Výsledkem bylo, že Krushe jsem vydržel sledovat asi 10 minut a pak to zabalil. No a jelikož se poslední den vyznačoval nejnabitějším programem, věnuju jeho popisu samostatné pokračování reportu.