Masters Of Rock 2010

|
Masters Of Rock 2010
Datum: 
Čtvrtek 15. Červenec 2010 - Neděle 18. Červenec 2010
Město: 
Vizovice
Místo: 
Areál Likérky, Rudolf Jelínek
Návštěvnost: 
25 000
Účinkující: 

MANOWAR (USA), ACCEPT (Ger), TARJA (Fin) + Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín (CZ), QUEENSRŸCHE (USA), GAMMA RAY (Ger), LORDI (Fin), UNISONIC (Ger), SABATON (Swe), ANNIHILATOR (Can), DORO (Ger), EPICA

Konečně nastal čtvrtek, 15.července 2010, tudíž den, který odstartoval osmý ročník českého festivalového fenoménu, Masters Of Rock. Čtvrteční ráno se zdálo být chladné, ale o pár hodin později člověk zjistil, jak hluboce se mýlil, protože vyrazit na rozpálené likérské parkety bez vody, znamenalo zůstat při vědomí maximálně dvě hodiny. Už samotná doprava představovala malou zkoušku před vstupem do rozjařeného davu. Osobní vlak nabíraje směr Otrokovice-Vizovice, byl tak přeplněn, že upadalo ne málo kapek potu. Přes ohromná vedra k velkému zapálení pro hudbu - tak by se dala nejlépe vystihnout atmosféra festivalu, nicméně by se našla valná část případů, která se přijela jen opít a z celého aktu dění neměla skoro vůbec nic. Však už jen kousek od pódia máte pocit, že dav, jenž vás obklopuje ze všech stran, je vlastně jedna velká rodina a všichni sem přijely jen za tím jedním účelem- pobavit se u dobré hudby nad půllitrem chlazeného piva. Ne málo kapel vzkazovalo Čechům přímo z pódia, jak výborné vlastně naše pivo je a sami hodili do publika pár plechovek, které s radostí vždy otevřeli a nalokali se onoho zlatavého nápoje. Den první Slunce nemilosrdně pálilo a parkety „Ronnie James Dio stage“ rozehřívala smršť tří po sobě jdoucích českých kapel- FINAL FICTION, GAIA MESIAH a SALAMANDRA. Většinou se stává, že pořadatelé na začátek celé akce šoupnou skupinu, která není až zase tak záživná a ta nejlepší esa si schovávají na konec, ale v mnoha případech neměli zrovna šťastnou ruku. Možná to tak chtěli udělat, možná také ne, ale faktem zůstává, že FINAL FICTION předvedli na pódiu energickou show a zpěvaččiny „growly“ se vcelku podobaly těm, které vlastnila Angela Gossow (ARCH ENEMY), takže člověk se opravdu nenudil. Dalším faktem bylo to, že tento ročník velice převažovaly mužské vokály oproti ženské menšině, takže spatřit babu na pódiu (kromě uvaděčky samozřejmě) bylo možné tak jednou za den, což si nenechaly ujít zejména pánové, kteří dámské vokalistky plně podporovaly hlasitým křikem „Ukaž kozy!“(…). V pořadí druhá skupina, GAIA MESIAH, se neměla také za co stydět, ale jedinou zajímavou věcí, kterou jsem na nich viděla, bylo to, že za bubny neseděl nikdo mužského pohlaví, nýbrž žena. Z těchto tří kapel mě ale nejvíce zaujala ostravská SALAMANDRA. Na poměry českých kapel, byla SALAMANDRA oproti ostatním na vyšší laťce. Celá jejich show byla docela dobře propracovaná, že jsem se ani u jedné písně nenudila. Dalším zpestřujícím faktorem bylo to, že kapela si nechala křtít jejich nové CD, 'Time to Change', od členů kapely SABATON, kterého se z hrdostí ujal vokalista grupy, Joakim Brodén. „Jakože“ vyvrcholení celé show, měla být hymna festivalu nazvaná stejnojmenně, „Masters Of Rock“, při které měli hostovat SABATONi, kteří místo toho nečinně přihlíželi ze zadu a až ke konci písně přišel Joakim a něco konečně zazpíval. Po tomto vystoupení na pódium poprvé zavítala kapela, která není z Česka, jen o kousek dál, ze Slovenska a to punk-rocková skupina HORKÝŽE SLÍŽE. Právě oni nebyli nic takového, co by mě rozhodně posadilo na zadek i když hráli v poměru známé písně-rádiovky (které jsem já neznala(smích)). Nicméně po první hodině jejich vystoupení, které mi už připadalo nekonečné, jsem se začínala pomalu nudit, a dva další přídavky jsem už jen nečinně pozorovala s myšlenkou, kdy konečně přijde na scénu další kapela. To jsem ale ještě netušila, že americká K2, se kterou mimochodem rozjížděl své tříhodinové vystoupení v rámci světového rekordu vynikající bubeník Mike Terrana, bude, tedy alespoň pro mě, nejnudnější kapela prvního dne. Možná by se dalo říci, že nejen pro mě, ale i pro ostatní, protože dav, jenž stál za mnou, byl téměř mrtvý. Vysvobození z němoty přišlo až o hodinu později, kdy se na stage objevil německý kytarista AXEL RUDI PELL se svojí stejnojmennou sebrankou a dav dokonale probrali z kómatu a to především Axelovo jedno sólo za druhým, takže kdejaký labužník propracovaných rifů si liboval v příjemné spleti tónů. Ani zpěvák, Johnny, nezaostával. Svými pohyby mi velice připomínal dvojníka Bruce Dickinsona (IRON MAIDEN). Vrcholem celé show bylo to, že Mike Terrana vylezl z pozadí bubnů a nastoupil na místo vokálů a naopak, Johnny usedl za bubny a společně spustili skladbu „I Do It My Way“. Publikum bylo z tohoto výkonu ohromeno a ještě víc natěšeno na hvězdu večera, finskou ex-zpěvačku NIGHTWISH, TARJU TURUNEN. Musím se přiznat, že i já jsem se velmi těšila, ale svým způsobem mě trošku zklamala svým zvoleným set listem, který tvořily především velmi pomalé a ne moc známé skladby. Možná na výjimky songů „I Walk Alone“, „Die Alive“, „Beauty Of The Beast“, byl zbytek skladeb publiku trochu neznámý. Nejvíce mě ale na tom všem naštvalo to, že všude po médiích se rozhlašovalo (opět útočí komerce-nalákat co nejvíce lidí), jak bude hrát polovinu songů hlavně od NIGHTWISH a zazpívala tam jen tři (Angels Fall First, Sleepwalker, Beauty Of The Beast). Po této operní divě, na pódium opět nastoupil MIKE TERRANA, aby svojí půl hodinovou bubenickou show stvrdil nový světový rekord, který byl zapsán do „Guinessovy Knihy Rekordů“, čímž si udělal reklamu hlavně festival sám. První den měla ukončit švédská kapela SABATON, se svojí ohnivou show, která byla popravdě řečeno-nic moc. Tuto kapelu jsem už jen pozorovala z povzdálí, protože moje nohy po dvanáctihodinové směně už vypovídaly poslušnost, ale i tak jsem si celé vystoupení užila. Zvláště mě zaujalo to, že kapela hrála songy skoro jen z nového alba „Coats Of Arms“. Skupina si chtěla zjevně „koupit“ pár fanoušků, tak do davu hodila několik mikin a tričkem s potiskem Sabaton pod argumentem, že jim přebývají (jak pravděpodobné). Nicméně zakončení prvního dne to bylo opravdu brilantní a já mohla s klidem odejít do stanu spát (až po úklidu zvratek, které nám tam někdo za tu dobu, co jsem strávila v areálu, natropil). Den druhý Když jsem přicházela do areálu v pátek, bylo už pěkných pár hodin po poledni a stage momentálně okupoval VISACÍ ZÁMEK kde bylo tak narváno, že jsem si lámala hlavu, jak si vystojím svoji vytouženou první řadu. Nic ale není nemožné. Podařilo se mi to i během jejich koncertu. Jediné, co jsem nechápala, bylo několik warriorů (fanoušci MANOWAR), kteří si první lajnu vyseděli a vystáli už od oběda a snáší to šílené vedro, které nás pronásledovalo i celý druhý den. Naštěstí vedení dostalo konečně rozum a začalo se kropit. A to ve velkém. V botách jsem měla rybník a tričko i s taškou by se dalo ždímat. Pánovi, jenž stál u hadice, se to zjevně líbilo natolik, že kropil neustále a to až do samého večera, kdy už byla dost velká zima. VISACÍ ZÁMEK střídá německá skupina METALFORCE. Jen co se celá kapela uvelebila a spustila, hned mi projelo hlavou to, jako bych se dívala na MANOWAR před dvaceti lety...ty kožené vestičky, zpěvákova gesta a i styl hudby byly téměř identické! Tedy až na to, že METALFORCE byl MANOWAR ve slušnější formě-tím mám namysli především pózy a nevhodné kecy některých členů „Kings Of Metal“. Tato kapela mě ničím nenadchla, ale ani jsem se u ní nenudila. Velká změna přišla ve chvíli, co bylo publikum obeznámeno s tím, že holandští DELAIN nepřijedou kvůli poranění bubeníka. Nebyla jsem z toho moc nadšená, protože jsem na tuto kapelu byla vcelku zvědavá. Ač jsem si to ještě neuvědomovala, právě se blížil pro mne vrchol celého festivalu v podání syrového thrash metalu DESTRUCTION. Možná si někteří jedinci pamatují, že zpěvák kapely se zastavil na chvíli na předchozím ročníku Masters Of Rock a zahrál si s RAGE. U těchto němčourů nemám slov-naprosto bombastická show a skvělé rytmické písně! Myslím si, že nejen u mě mají palec nahoru, protože málokdy se mi stane, že hned po koncertu běžím k počítači, abych si stáhla desku některé účinkující kapely. Dokonce se jim, jako jediným, podařilo dát do pohybu hned několikrát, legendární mosh-pit(něco jako pohybující se kolo se stálým středem, pozn.red)! Možná je to nějaký zvyk, ale na každém dnu si člověk najde kapelu, která mu absolutně nesedí. V mém podání je to slovenská TUBLATANKA. Řeknu vám, něco tak hrozného jsem snad ještě nikdy neslyšela. Nevím, jestli náhodou někdo z kapely nepodplatil pořadatele, ale jak se tohle mohlo dostat na „Ronnie James Dio stage“? Stejný problém, jako minulý den s K2, ničím zajímavé texte a mrtvé publikum-tak tohle byla prosím pěkně slovenská TUBLATANKA… Druhý den to bylo s kapelami jak na horské dráze- prvně máte kapelu, která se vám maximálně líbí a pak přijde šok. Však takovou náplastí na předchozí skupinu byla holandská EPICA, která předvedla příjemnou podívanou, i když ze začátku zpěvačce Simone Simons vůbec nešel mikrofon. Po EPICE klesala moje nálada čím dál tím víc dolů. Možná to bylo málo záživnými QUEENSRŸCHE, které jsem u první hrazdy téměř celé prospala nebo true metalistickými pózéry MANOWAR, kteří sice předvedli po hudební stránce vcelku slušný výkon, ale k tomu, abych byla naprosto spokojená (a to, že se spokojím s ledačím) to zkrátka nemělo. Nejvíce to asi žilo na skladbu „Warriors Of The World“, kterou znal snad každý člověk. Na MANOWAR mohlo mnoho lidí zpozorovat, že to dělají hlavně pro peníze, protože mluvili snad víc, než hráli. Hned po této kapele jsem to zabalila a odebrala se zpět do kempu. Den čtvrtý V sérii poslední den festivalu, který vyměnil ohromná vedra za počasí pod mrakem, pro mě začínal až kapelou ARAKAIN, jelikož jsem se dřív do areálu nedostala. Co říct k výkonu ARAKAIN? To už je v dnešní době tak dobře profláknutá kapela, že se na ně člověk s chutí může podívat pokaždé a na dnešní koncert si pro nás připravili set-list sestavený ze starších kousků. Zkrátka pohoda. Na festivalu se našlo plno, zejména dívek, jenž fandí ghotic-metalu a pro které tady byla připravena německá kapela LACRYMOSA. Mě osobně tento žánr nic neříká, proto jsem si jej nevychutnala plnými doušky a jejich vystoupení bych označila nálepkou-nezáživné. Milé překvapení jsem našla v německé heavy metalové královně DORO, která mé očekávání splnila do puntíku a její vystoupení bych hodnotila jako to nejlepší z dnešního dne. Jediné, co mě mrzelo, že nezahrála můj oblíbený song „We Are The Metalheads“, přestože tahle hymna už patřila Wacken Open Air:-). Od kapely bývalého zpěváka HELLOWEEN, Michaela Kiskeho a jeho nynější skupiny UNISONIC, jsem si toho slibovala daleko víc a nějak mě nezaujal chlapík v kožené bundě s čepicí, svíjející se v křeči na podiu a kvičící do mikrofonu. Ani z hvězdy večera, ACCEPT, jsem toho moc neměla, protože jsem se zrovna v chvíli jejich hraní probíjela dopředu na autogramiádu hardrockové kapely LORDI. Nevím, zda-li by tato kapela také stála za zmínku, ale jediný názor, který jsem si já na ně za celý večer udělala je: show skvělá, muzika nic moc. Ale fotky povedené:). Celkový dojem z festivalu: Řekla bych, že oproti loňskému, daleko více nabitějšímu programu, tento ročník docela zaostával. Celý festival se nesl z většiny v heavy-power metalu, co mě, coby zastánkyni thrash metalu, zase tak nevadilo, ale někde by to chtělo trochu přitvrdit…Když už jsme u toho porovnávání, oproti loňskému roku, značně přibylo toi-toiek (hurá!) a zavedla se (výše zmiňovaná) metoda kropení dehydrovaných předních řad. Jako další záchytný bod oproti loňsku je, že security byli daleko víc příjemnější a ochotně se vám i sehnuli pro spadlá trsátka a vůbec, daleko míň se dbalo na přelézání zábradlí v první řadě, protože bylo přeci jen vidět, že mnoho metalistů zmoudřelo na to, aby se někam drásalo-tedy až na pár výjimek. Celkové zhodnocení festivalu bych dala za velmi dobré, už se těším na příští rok:).