Opeth, Von Hertzen Brothers

Minulou sobotu jsem měl na programu dva naprosto odlišné kulturní zážitky – tím prvním byl koncert švédských Opeth v pražské Meetfactory (tím druhým Vexlparty III v Teplicích), na který jsem se chystal od chvíle, kdy jsem zjistil, že tito jedineční piloti švédského progresu opět vystoupí v Česku.

Po příjezdu na místo jsem si po necelé půlhodině čekání na otevření objektu (lehce před sedmou) omrknul útroby tohoto smíchovského klubu (ano, bylo to mé poprvé), které skýtají příjemně surrealisticky industriální prostředí s méně příjemnou absencí jakéhokoliv místa k sezení. Po letmém obhlédnutí distra jsem si začal hledat nějaké to místo pod pódiem.

Přesně v půl osmé spustila finská předkapela, kterou si Opeth přivezli s sebou – Von Hertzen Brothers. Kapela začala pěkně zostra, v rámci žánru samozřejmě. Tvorba těchto seveřanů se jistým způsobem podobá té hvězdy večera, nicméně celkově vyznívá o něco rockověji až rock’n’rollověji, podle toho tedy i o stupeň níže, co se techničnosti týče. Za veliké plus musím označit tři sladěné vokály, které i naživo výtečně ladily a za které by se ani Queen nemuseli stydět. Celkový náboj vystoupení byl více nervní, emotivně roztěkaný, po celou půlhodinu koncertu všichni tři frontmani (doopravdy bratři von Hertzenovi) chvilku nepostáli, především jako z komiksu vystřižený sólový kytarista Kie von Hertzen s tenkým knírkem, brýlemi a apartním kloboučkem na hlavě. Po šesti skladbách se skupina za slušného potlesku rozloučila a okamžitě začala vyklízet pódium.

Přibližně po půlhodině přestavby a krátkého zvučení se na scéně objevil nezdravě pohublý Mikael Åkerfeldt v tradičních zvonáčích se svou lehce zasněnou partou ze Stockholmu. Svůj setlist začali jasnou volbou – materiálem z nové desky Heritage, na jejíž podporu se toto turné pořádá. Prvotní strach z vyznění novinek rychle zmizel – jak rozporuplně byla přijata deska, tak její materiál funguje naprosto bezchybně naživo. Kromě poloviny nové desky samozřejmě zazněly i starší kusy, téměř ze všech předchozích alb. Dohromady jsme si tak mohli poslechnout jedenáct skladeb, včetně přídavku. Dramaturgicky byl večer pojat vcelku standardně a velmi příjemně gradoval – od počáteční, spíše rockové atmosféry jsme se pozvolna přesouvali do čím dál brutálnějších poloh, growlu přibývalo, kopáky se nezastavily…

Během koncertu si Åkerfeldt několikrát tradičně udělal krátkou pauzu na pár průpovídek k publiku, což jedině přidalo již tak hřejivé atmosféře tohoto opravdu vydařeného koncertu. Kladně hodnotím i zvuk a světelnou show – oboje výtečně doplňovalo precizní technické výkony této nepřehlédnutelné kapely. Už teď se těším na její další zastávku u nás, nejlépe opět v nějakém příjemném klubu, ten jí sluší asi nejvíc…

Všechny fotky zde.