Metallica

|
Metallica
Datum: 
Pondělí 7. Květen 2012 - Čtvrtek 14. Prosinec 2017
Město: 
Praha
Místo: 
Synottip, "Eden"
Návštěvnost: 
cca 30 000
Účinkující: 

Metallica,Gojira, Machine Head

Být loajálním fanouškem neznamená jen slepě souhlasit se vším, co oblíbená kapela kdy udělala či dělá. Být loajálním fanouškem znamená občas odpouštět nějaké ty prohřešky. Ale proč odpouštět, když není co.

Pokud není tato reportáž, či chcete-li recenze, první, kterou čtete, zjistili jste, že názory jsou různorodé a vesměs úplně protikladné. A teď komu věřit? Věřit se dá jen faktům a ty jsou v případě hudebních článků velmi omezené. Všechno ostatní je o vlastním pocitu a názoru. Jednou jsem někde slyšela nebo četla, že objektivita je neschopnost mít či projevit vlastní názor. A proto nebuďme objektivní a už vůbec ne ohledně hudby, protože ta je o lásce, která je tou nejméně objektivní věcí vůbec. A tak stačí, když uvěříte tomu, že dojmy, o nichž se zde rozepíšu jsou pravdivé a moje.

Ačkoli organizace koncertu patří k nejkritizovanějším aspektům, já za sebe a celou naši šestičlennou skupinu můžu říct, že se mi ještě na žádnou hudební akci nešlo tak pohodlně. Možná se není čemu divit, když máte lístky na sezení s přesným číslem a dorazíte nějaký ten čas před úplným začátkem (v tomto případě před 17:00). Jak to šlo v jiném případě, to soudit nemůžu, a proto ani nebudu. Na koncerty se však nechodí kvůli jejich organizaci, není-liž pravda? A tak opusťme toto téma a přejděme k zajímavějšímu.

Budu upřímná, souputníci Metalliky – GOJIRA a MACHINE HEAD pro mě byli víceméně vedlejší, neboť tyto skupiny znám jen ve zkratce, a tudíž jejich vystoupení nějak zvláště rozebírat nemohu, avšak celkový dojem z těchto dvou skupin byl lepší, než jsem čekala. Neholduju growlingu ani podobným formám interpretace textu, nicméně se oběma kapelám podařilo navodit atmosféru a to především Machine Head, jejichž instrumentální předehry v kontrastu s pokračováním písní byly přesně něco dle mého gusta. Že byly problémy se zvukem, jste se mohli dočíst v mnohých jiných článcích, takže nevidím důvod, proč bych se o nich měla rozepisovat i já, notabene když můj poslech nenarušovaly.  Teprve pár minut po odchodu předskupiny se začaly tribuny i plochy ke stání více plnit, s čímž se pojily potíže s nátlakem fanoušků hrnoucích se do arény. Nejsem si jistá, zda nese za tyto problémy zodpovědnost ona zmiňovaná organizace nebo sami fanoušci, kteří pochopitelně nemohli tušit, že když jdou na koncert s očekávanou návštěvností 30 000 lidí skoro pozdě, budou muset ustát nějakou tu tlačenici.

Několik minut po plánovaném začátku se rozezněly první tóny intra „The Ecstasy Of Gold“ a na velkoplošných obrazovkách se objevily již známé scény z filmu „The Good, the Bad and the Ugly“. To už bylo vzadu na stage vidět přešlapujícího Roba a míra nadšení právě kolujícího v mých žilách se neustále zvyšovala. Na pódium vtrhla celá METALLICA s písní „Hit The Lights“. Nikdy bych do sebe neřekla, že budu schopna skandovat s davem tak odhodlaně. Skupina vyzařovala energii, která vydržela po dobu celého vystoupení a zůstává ve mně ještě dlouho poté. Po otvíráku následovala „Master Of Puppets“, což se mi zdálo poněkud brzy. Ani po této skladbě Metallica nepolevila a my jsme byli svědky toho, jak pálí jeden thrashový majstrštyk za druhým. V této etapě koncertu zazněly kousky z prvních čtyř studiovek, které v kombinaci s Jamesovou old-school vestou vytvořily alespoň pro mě ten pravým dojem 80. let vyčtený z knih. Pak burácení přerušila krátká přestávka, během níž jsem se díky záznamům běžícím na obrazovkách přesunuli do let 90. a sledovali jsme útržky z historie „Black alba“. Netrvalo dlouho a celý jeho příběh se nám odehrával naživo před očima započat „Struggle Within“. Na důležitější okamžik jsem však teprve čekala. Ne dlouho, „My Friend Of Misery“ – moje srdcovka, při níž mi naskakuje husí kůže víc než u jiných – přišla hned jako druhá. Pravdou sice je, že kluci nemohli tak úplně skrýt svou nejistotu, a při tichém prostředním sólu James na svou kytaru trochu zaškobrtal, ale to nic nemění na faktu, že slyšet živě svou milovanou skladbu, kterou Metallica ještě nikdy předtím live nehrála, je nezapomenutelným zážitkem. Celý playlist jednoho z nejslavnějších metalových alb existence žánru odehrála skupina za doprovodu neutichajícího nadšení fandů a zakončila ho bombastickou „Enter Sandman“. Mnozí z publika začali odcházet, jako by netušili, že přijdou ještě další songy.Tři poslední, bez nichž by se vystoupení neobešlo, odstartovaly za hřmotu „Fuel“, přešly ve tklivou, ale doslova výbušnou „One“ a skončily skandováním v rytmu „Seek and Destroy“. Kapela se rozloučila, James poslal do publika několik vzdušných polibků, jichž jsem si já pochopitelně nemohla nevšimnout, Lars si trochu zakřičel do mikrofonu a nezapomněl ani poplivat fandy pivem, Rob nezůstal pozadu se svým typickým „Huuua!“ a ani zdrženlivý Kirk se neostýchal patřičně zahulákat „Díky“.

Jakkoli jsem si představoval svůj první koncert Metalliky úžasný, nebylo to dost… Muzika nikdy nebyla živější a energičtější a zážitky nikdy nebyly skutečnější. A jestli si ten večer někdo neužil, nebyla to vina kapely, ale toho, že si ho užít nechtěl.