Brutal Assault 2016

Brutal Assault 2016
Datum: 
Středa 10. Srpen 2016 - Neděle 14. Srpen 2016
Město: 
Jaroměř
Místo: 
pevnost Josefov
Návštěvnost: 
18 000

Letošní ročník Brutal Assaultu začal pro většinu návštěvníků dost mrzutě - u vstupů se vytvořily nekonečné fronty zapříčiněné novým odbavovacím systémem s RFID čipy na páskách. Například ve frontě na akreditaci, která byla i několikrát kratší než standardní návštěvnická, jsme strávili skoro dvě hodiny, tudíž jsme první kapely (Tesa, The Truth Is Out There a další) slyšeli jen z venku. Tyto čipy následně fungovaly pro vstup a odchod do/z areálu, ale také jako elektronická peněženka. Tímto se Brutal Assault stal naprosto bezhotovostním festivalem - je pravda, že už v minulosti fungovaly papírové žetony, nicméně teď už jste nemuseli po kapsách nic hledat, zkrátka jste přiložili ruku na čtečku a bylo. Ve výsledku se tedy opravdu transakce urychlily. Po závěrečném kousku celkem slušně rozjetých oldschool deathmetalistů Sadist jsme se vydali na další set - Neurosis! Oproti jejich vystoupení na BA 2008 to byla dost změna - tehdy byli víceméně headlinerem, který všechny převálcoval svým těžkotonážním buldozerem, navíc podpořeným hypnotickou projekcí. Tentokrát hráli během odpoledne a bez projekce. Koncert neoplýval takovou magií, nicméně naopak vyzněl o to syrověji a brutálněji. Parádní koncert na rozjezd promáčeného dne. Během Neurosis jsme se přesunuli na zadní stage na domácí projekt Mortal Cabinet, ve kterém se potkal black metal, s rapem a elektronikou. Stejně jako z desky kapela působila velmi uvolněně předvedla repertoár ze zatím jediné desky Necrotica a my jsme vyrazili zase dál. Mastodon jsme obešli, nějak jsem této kapele za všechny ty roky nedokázal přijít na chuť a zjistit, co na ní všichni mají. Navíc i během té krátké chvíle, kdy jsme přecházli kolem produkce, slyšeli dost nepovedený zvuk, který nás rozhodně o nic víc nenavnadil. Následné vystoupení Abbatha (ex-Immortal) a jeho party jsme si ovšem užili na celé čáře. Jeho chytlavý black metal byl příjemnou tečkou za prvním dnem (a on sám byl pak tématem po zbytek festivalu - odvšad jsme slýchali napodobování jeho štěkotu "Abbath, Abbath...!" a polemiku, jestli měl na sobě punčocháče nebo kamaše...). Následné vystoupení Chelsea Wolfe jsme bohužel už nedali, čehož jsme druhý den po jen pozitivních reakcích všech držáků dost litovali.

Druhý den jsme odstartovali poctivě hned prvním koncertem, domácími Demimonde. Tato kapela se vrátila po dlouhých šestnácti letech, z původní sestavy zůstal snad jen kapelník a bubeník Bizzaro a hrál se úplně nový materiál, který nám ovšem i přes několik technických zádrhelů posloužil jako šťavnatá hudební snídaně. Po jejich vystoupení jsme vyrazili na prohlídku skrytého Lemmyho oltáře, následovaném nákupy v distrech. Potěšil druhý oficiální distro stan, na zelené louce - rozhodně to odlehčilo původnímu stanu u hlavního vstupu, který i přesto byl neustále obsypán zvědavými nákupčími. Na hlavní scénu jsme se vrátili na další domácí šlehu, Perfecitizen. Brutální blast-beaty s občas trochu nečitelnou kytarou byly pořádný budíček pro všechny opozdilce. Následující LIVEEVIL nás nechávají víceméně chladnými, jejich spíše rockový set využíváme jako oddech před další náloží, Heaving Earth. Nekompromisní technický death metal první ligy. Řekl bych, že na domácím písečku nemají moc konkurence. Oproti Perfecitizen byl i zvuk lépe nakroucený. Následoval žánrový veletoč a na scéně se objevil australský kytarista Plini a spol. Nádherně odlehčená atmosféra jazz rockového vystoupení prošpikovaná vtípky a komentáři pohladila na duši a já jsem si opět uvědomil, jak jsem rád, že pořadatelé nemají klapky na očích a i přes pomyslné žánrové bariéry se neustále snaží na festival přinášet nová a svěží uchopení té tvrdší hudby. Po tomto "oddechnutí" nás čekala opět smršť, tentokrát v podobě polské grindcorové Antigamy, která do oné brutální hoblovačky přihazuje spoustu zajímavých nápadů a postupů. Následnou Obscuru vynecháváme a vracíme se až na Animals As Leaders. Král djentových pidlikaček Tosin Abasi se svým projektem, který ožil v kapelu, nám předvedli další instrumentální lekci progresivního metalu, obohaceného o jazzové vlivy. Abasi patří mezi ty, po jejichž vystoupení máte chuť ne začít cvičit, ale rovnou zahodit nástroj, protože tohle prostě nedoženete. A on se ještě tváří jako by nic, s prstem v nose, znáte to. Nicméně technika není všechno, nápady musí být, a ty on rozhodně má. Tohle byl zkrátka jeden z nejlepších koncertů festivalu a my se po něm vydáváme do auta na jídlo a krátký odpočinek. Do areálu se vracíme na jednu z nejzásadnější ikon norského undergroundu - Ihsahna (takový teaser na headlinera příštího ročníku - Emperor). Ten se obklopil mladými hudebníky a na od Leprous vypůjčené kytary (ty jeho zůstaly na letišti) odehráli velmi příjemné, až art-rockové vystoupení. I přesto se na Emperor (až za rok...!) těšíme víc, tohle je prostě "jen" solo projekt... A není to black metal! Následně jsme se vydali podívat na pekelné varhany - to byla ukrutná kanonáda, spíše taková zajímavost, jednou to stačilo až až. Jako poslední kapelu dne vidím a slyším francouzskou Gojiru. Tam nebylo co vytknout - parádní zvuk a světla, originální hudba, na jedničku. Vzhledem k tomu, že mi nebylo úplně nejlépe, jsem zbytek kapel toho dne oželel. Navíc Ministry jsem viděl před čtyřmi lety, osmdesátkovou diskotéku Perturbatora loni na zadní scéně a Parkway Drive jsem sice neviděl ani jednou, ale slyšel z nahrávek a přijdou mi jako jedna z nejpřeceňovanějších kapel dnešní doby, takže netřeba, díky.

Třetí den jsem věnoval víceméně své rozlučce se svobodou, takže z kapel jsem viděl jen Raised Fist, kteří svůj parádní hardcorový set kazili pyrotechnickými kravinkami - to se zrovna moc nehodilo, i když je to každého věc.

Poslední den festivalu jsem naopak pilně fotil a naposlouchával od začátku až do konce. Jako budíček posloužili domácí Keep On Rotting. Drobounká, ale vokálně naprosto brutální Daniela roztáčela circle pity pod podiem a kapela jí dělala náležitou podporu. Nekompromisně, ovšem s úsměvem. Následující post-rock/metaloví Hypno5e přinesli snovou atmosféru a opět pevnost lehce ukolébali. Po nich přišla na řadu HC skákačka Knuckledust, která ze všech předchozích podobných kapel byla na sto procent nejpoctivější a nejuvěřitelnější. Nizozemští Disavowed přinesli deathmetalové sypačky staršího střihu, ale s naprosto mladickou energií. Zpěvák strávil notnou část vystoupení nad hlavami posluchačů, což bylo i náležitě oceněno. Následovala pauza v podobě odchodu na jídlo a návrat na devadesátkové Stuck Mojo. Energie byla, naprostá uvolněnost, jen holt tam chyběl ten původní "zpěvák" Bonz. Každopádně byl koncert příjemnou vzpomínkou a s vtipnou situací na závěr, kdy kytarista nahodil kytaru na krk Banánovi, stage managerovi, který to rozhodně nečekal a netvářil se, že hrábne do strun. Holy Moses mě nikdy moc nebavili a ani tentokrát to nebylo jinak. Navíc zpěvačka Sabina neměla si úplně svůj den. Eskimo Callboy předvedli snad největší přehmat ročníku - rádiový metalcore s elektronikou a namalovanými muzikanty, to vše v úhledném balíčku pro roztoužené patnáctky, tak možná... Po několika skladbách jsme utekli na zadní stage na Lightning Bolt - absolutní protipól toho, co jsme momentálně zažili. Duo bubeník + (bas)kytarista předvedli naprosto zničující sonický útok na všechny ve stanu, zkrátka kytarový noise jako prase. Po tomto peklu vystoupili vcelku tradiční vtipálci Birdflesh s jejich sranda grindem, milé. Následující Agnostic Front na hlavní scéně působili dost unaveným dojmem, který ovšem nebude jen otázkou jednoho dne. Přece jenom, oni to už hoblují nějaký ten pátek (přes pětatřicet let) a je to znát. Miret už jen tak sípavě štěká, Stigma většinu koncertu kytaru jen ukazuje, místo aby na ni hrál... Nebyl to úplně příjemný pohled. Nachýlil se večer a závěr tohoto ročníku patřil black metalu. Jako první se předvedli polští Behemoth, jedna z nejpilnějších a zároveň nejuznávanějších kapel metalového undergroundu předvedla set postavený převážně na poslední desce Satanist a stálo to za to! Technicky na jedničku, vizuál i dramaturgie, navíc Nergal má charismatu na rozhazování... Zkrátka další z vrcholů tohoto ročníku. Následovala další polská černota - Mgła. Jejich set byl standardně dost minimalistický, kapela hrála ve světlech fialových reflektorů necelou hodinu téměř nehnutě, hoblovala většinu materiálu z poslední desky Exercises In Futility a všichni byli spokojeni. Jejich koncert působil až hypnoticky, navíc když všichni tradičně hráli s hadry zakrytými obličeji. Vedle se mezitím přichystali italští Ufomammut, kteří svou kombinací sedmdesátkového zvuku a dronu taktéž hypnotizovali, ovšem truchu jinak a ne tak zábavně. Poslední kapelou hlavní stage byl černý kůň festivalu Darkened Nocturn Slaughtercult z Německa. Větší peklo jsme si přát ani nemohli. Tento brutálně syrový a nekompromisní black metal s drobnou zpěvačkou v čele strčil všechny do kapsy. Yvonne vypadala a vřískala naprosto nezemsky a když na nás navíc chrchlala krev skrze sloupy plamenů, inferno bylo na světě. Když skončili, šli jsme spát, marně nás lákala zadní stage na poslední kapely festivalu.

Všechny fotky zde.