Friday Night Rocks vol. 025

Pátek. Konečně pátek. Nevím jak u vás, ale celý tenhle týden u mě probíhal zacykleně škola-koncert-trocha spánku-škola-koncert-...-koncert. Docela fuška. A to ještě není konec... Ale zase proč si stěžovat, žejo...

Loňskej červenec jsem byl v Americe........................................ (místo na přemejšlení, kam byste tam chtěli ject, a na nadávky). A jelikož můj plán koupit si iPoda a nasázet do něj miliony a miliony interpretů, dle mého vytříbeného vkusu, jsem splnil až předposlední den, byl jsem odkázán na vytříbený vkus ostatních a to málo, co jsem měl v mobilu.

A ono když třeba jedete přes Nevadu, na silnici se válí mrtví skunci, okolo pobíhaj zběsilý krávy, co by pily, až by plakaly, jedete 5 hodin, hledáte mimozemšťany, atomový hřiby a Presleyho, jedete pořád rovně, je vedro... Z toho by jednomu hráblo. Ale přece jenom se v tý hromadě empétři přehrávačů občas našlo něco, co mi pomohlo připadat si zase jako trochu normální...

První večer byl jeden z mála nocí v motelu. Už po příletu do nočního San Francisca, mě to chytalo. V televizi dávali jenom Cops, byly 3 am a já byl po dni stráveným v letadle, kdy tma prostě nepřišla. Skvělej čas na Pink Floyd. Nepředpokládam, že je tu někdo, kdo poslouchá celý Echoes v kuse několikrát za den, jako já...

Rozloučit se s motelem a hurá na tři týdny pod stan. Původně jsem tu chtěl udělat Tribute to my bears in Yosemith, ale písničky o medvědech nejsou tak skvělý jako The Kinks - You Really Got Me.

Přijeli jsem na k pouštím. V Death Valley svítilo sluníčko, obloha byla bez mráčku a na teploměru bylo krásných
48,5 °C. Pěkné, že? Docela dobrá příležitost pochopit pouštní rock, ne? Queens of the Stone Age - In My Head.

Do Las Vegas už je to co bys kamenem dohodil (teda nějakých 200 mil, což je v tamtěch končinách poměrně směšná vzdálenost), a tak jsme zpocení, zaprášení dorazili ve 2 ráno do města hříchu. Kasína pěkný, holky pěkný a vedle Hard Rock Café stojí imitátor Jacsona. Podle balíku, do kterýho si dával nemalou sumu, co právě vyinkasoval od slečen v proklatě krátkých satičkách, si asi špatně nežije...

A ponorka pořád nikde. Jedeme pořád směrem na Mexiko, přes rezervace Apačů, v ruce držim mobil (sluchátka já blb nechal doma na nočním stolku). Eric Clapton a B.B. King - Riding With the King

Do kempu u kaňonu Husí krk jsme dojeli pozdě v noci. Jako kemp to ani nevypadalo, prostě placka se suchým záchodem a Nizozemcema. Ale to ráno. Když jsem vylez ze stanu, 20 metrů ode mně byl okraj tak dvouset metrovýho srázu dolů. V pozadí Monument Valley a zhulenej Nizozemec sedí na hraně a hraje na kytaru. Co říct víc?... Jedna z nejpohodovějších písniček co znam, Jimi Hendrix - The Wind Cries Mary

Po týdnu vás to v červeným písku a mezi větrem tvarovanejma skálama přestane bavit. To byl přesně čas na starej bigbít. Sweet - Action

V Texasu jsme přespali u příbuzných rodiny, co jela s náma. Jirka utekl někdy ke konci 60´. Miluje hudbu, s manželkou žijou klidnej bohémskej život, paráda.  Do noci jsme hráli na kytary starý ryvolovky a tesklivý blues... Petr Kalandra - Břímě

Trochu to zkrátim. Jsme zpátky v San Franciscu. Po třech tejdnech. Na tachometru něco málo přes 10 000 km. Až tam někdy budete, nechte si aspoň půl dne na pozorování lidí v hipízácký čtvrti. Je to tam fajn. Kdyby to někoho zajímalo, na facebooku mam 2 alba z týhle cesty. Loučím se se Scottem McKanziem.

A pokud se vám stane, že potkáte v El Pasu kluka z Plzně, se kterým ste pařili v červnu, ukazuje na vás, je zlitej jako prase z piva z pytlíku, mam pro vás radu. Nekupujte si na měsíční trip Enigmu. Zcvoknete z toho...