L'art énigmatique: Umění promluvit beze slov

Konzumace bez kapky investice

Podívejme se zblízka na dnešního posluchače. Dnešního průměrného posluchače. Zkuste se třeba zaměřit přímo na sebe samého/sebe samu. Ruku na srdce, kolikrát jste se zamysleli nad myšlenkou, kterou hudba a nejen ona přináší. Jak často posloucháte hudbu, nebo se díváte na televizi a přemýšlíte o tom, co právě vidíte nebo slyšíte? Vsadím se, že většina z vás, chcete-li z nás, investuje svoje vlastní myšlenky a aktivně se podílí na přijmu idejí interpreta jen mizivě. A teď se na tu samou věc podívejme z hlediska výtvarného umění. Tyto výsledky jsou ještě chabější. Ačkoli máme všechno přímo před sebou jen přikryto lehkou rouškou tajemství, zvykli jsme si na to, že dokud nám někdo přímo po lopatě nevysvětlí nějakou myšlenku, nemusíme se nad onou věcí zamýšlet vůbec. Naše mozkové buňky zlenivěly.

Připadá vám celý tento odstavec jako kázání zaníceného pedagoga snažícího se apelovat na své žáky a přimět je alespoň k minimální aktivitě jejich mozkových buněk?  Možná... Máte pocit, že zatím je tento článek přeplněn otazníky a nemá tedy cenu číst ho dál? Možná to bude tím, že se vás stejně jako ten učitel snažím přinutit přinést do mého vyjádření kapku z vás jakožto čtenáře a přimět vás zamyslet se a utřídit své dojmy.

A protože, jak už jsem řekla, výtvarnému umění lidé věnují poslední dobou mnohem méně pozornosti než by si zasloužilo, zasvětím tento článek právě jemu.

Mistři na slovo vzatí

Přes lhostejnost a nevšímavost dnešního publika se stále najdou tací, kteří nás svými výtvory nutí přemýšlet. A, nebuďme tolik skeptičtí, dokonce i tací, kteří to přemýšlení alespoň zkusí.

Málokdo si uvědomuje podstatu obalů hudebních alb. Málokoho napadne, zamyslet se nad ní. Pravdou sice je, že dnes už ani pořádně není, nad čím se zamýšlet - jednotlivé booklety jsou bez nápadu a kopírování jednoho a téhož nápadu je patrné hned na první pohled, zamýšlení tedy není na místě - přesto se i v dnešním showbyznysem a popularitou zkaženém hudebním průmyslu stojí za to poohlédnout po někom, kdo tak trochu vybočuje z řady. Sem tam na svět vyleze nějaká nahrávka v kabátě nesoucím nějaké to poselství. Stává se tak především v hudbě, která ještě aspoň krapet navazuje na tradice undergroudu, a nebo v  „nemainstreamové“ hudbě, tam totiž jen zřídkakdy narazíte na obálku pyšnící se tváří interpreta, což je motivem na tvořivost opravdu ubohým.

Nikoho zřejmě nepřekvapí, když v tuto chvíli zmíním kapelu Iron Maiden. Pro můj článek je tím nejlepším příkladem a to také proto, že ačkoli jejich hudbu neposlouchám, obaly jednotlivých alb (také ne úplně všech) mě zaujaly. A to je právě to, o čem tady mluvím. Zkusme rozchodit šedou kůru mozkovou a pozastavit se nad něčím, co se nehýbe a nevydává žádný zvuk. Výtvarné umění skoro upadlo v zapomnění, protože jsem si zvykli naslouchat jen tomu, co mluví a nebo se hýbe. Vezme si dneska někdo radši do ruky knížku než aby usedl k televizi a pustil si třeba ten samý příběh na obrazovku... jen aby nemusel tolik přemýšlet a představovat si? Vystačí si dneska malé děti s hračkou, která není multifunkční? Všechny vymoženosti dnešní pokročilé doby nám svým způsobem pomáhají relaxovat a vypnout, na druhou stranu nás ale okrádají o příležitost použít svou vlastní představivost. Po krátké odbočce se ale vrátím k „Železné panně“. A ještě abych uvedla vše na pravou míru – můj obdiv co se vizuálního provedení týče patří spíše než Iron Maiden jejich prvnímu dvornímu malíři Dereku Riggsovi. Předpokládám, že nejeden metalový fanda ví přesně, o kom je řeč, přesto si dovolím pro nezasvěcené stručné přiblížení jeho tvorby.

Derek Riggs se k Iron Maiden připletl v podstatě náhodou a jejich přízeň si získal především kresbou zvanou Electric Matthew dnes známou pod jménem Eddie. Motiv Eddieho vznikl podle fotografie hlavy mrtvého vojáka nabodnuté na tanku s přidáním punkového účesu aktuálního v Anglii v době Eddieho vzniku (80. léta), k němuž později na přání kapely Derek dokreslil ještě o něco víc vlasů pro lepší metalový dojem. Dílo Electric Matthew se objevilo na debutu Maidnů, bylo přejmenováno na Eddieho a stalo se nejznámější heavy metalovou postavičkou všech dob.

(Iron Maiden: Iron Maiden (1980, Derek Riggs))

Už onen původní nápad byl dosti působivý, avšak časem se na obaly desek Iron Maiden spolu s Eddiem dostalo mnohem víc. Stačí si prohlédnout kteroukoli nahrávku této legendy z dílny Riggse (nutno podotknout, že jejich spolupráce končí albem Fear Of The Dark) a hned všichni víme, o čem mluvím. Každý booklet je do detailů propracován a skrývá nejednu myšlenku nebo je přinejmenším natolik působivý, že od něj neleze odtrhnout oči.

Vím, že není nutné fanouškům Iron Maiden povídat něco o důležitosti vizuální stránky tvorby jejich oblíbenců. Já chci jen ukázat všem ostatním, že ne vždy můžeme covery alb brát na lehkou váhu.

(Iron Maiden: Powerslave (1984, Derek Riggs))

A nejsou to jen Iron Maiden. Jakožto zarytá fanynka Metalliky se nemůžu nezmínit alespoň o některých motivech na deskách mé oblíbené kapely. Předem uznám, že má milovaná skupina je v tomto ohledu mnohem méně nápaditá, ale to bude spíš tím, že jaksi postrádá nějakého toho riggse. Nicméně, již třetí album nazváno Master Of Puppets mladičké party thrasherů z USA se pyšní poutavou obálkou, jež spolu s hudbou působí tak neskutečně, že vám až běhá mráz po zádech.

(Metallica: Master Of Puppets (1986, Don Brautigam))

Já se však hodlám zastavit u jiného motivu. Ne nadarmo mi v pokoji visí vlajka ...And Justice For All. Soška spravedlnosti je sama o sobě pozoruhodná, ale její ztvárnění na desce Metalliky předčí každé jiné spodobnění Lady Justice. Hanba právního systému z ní přímo srší...

(Metallica: ... And Justice For All (1988, Stephen Gorman))

Možná bych takto mohla pokračovat dál a dál, zmínit se o coveru The Heart Of Everything od Within Temptation nebo o ne tolik hloubkovém nicméně přesto líbivém Once od Nightwish či 7th Symphony od Apocalyptiky, jenže to už by vás a vlastně i mě tento článek začal nudit a unavovat.

(Nightwish: Dark Passion Play (2007, Markus Mayer))

Fantazii se meze nekladou...?

Ale co když si fantazie sama vystaví hranice, které nehodlá překročit?

Onehdy, asi tak rok a půl zpátky, jsem si přečetla šokující článek. Týkal se Metalliky a přebalu jejich nejnovějšího alba „Death Magnetic“.

(Metallica: Death Magnetic (2008, Andy Grimshaw))

Nepamatuji se přesně, co v článku stálo, nicméně byla tam dosti podstatná zmínka o jakési nepřijatelnosti motivu cenzurou. Lidé usilující o zakázání tohoto přebalu, jehož jediná správná a pochopitelná interpretace je rakev s magnetickými siločarami, si mysleli, že má symbolizovat něco úplně jiného. Je snad lidská představivost opravdu natolik omezená, aby nedokázala pochopit, že jsou i věci, které neznamenají sprostý obrázek nám všem tolik známý ze školních lavic a zdí podchodů? Copak můžou lidé, jejichž fantazie je natolik ubohá posuzovat, co je přípustné a co ne? Já si sama na svou otázku odpovědět neumím.

Tady narážíme na tolik diskutované téma cenzury, která v dnešní době poněkud ustoupila (ne sice všude, avšak konkrétně v naší zemi ano). V minulosti především v tvrdších žánrech hudby se cenzura dotkla naprosté většiny kapel, které díky ní byly nuceny měnit původní návrhy obalů alb a nebo díky varovným nálepkám na svých nahrávkách pocítily ztráty na zisku. Uznávám, jsem do jisté míry konzervativní a v tomto případě bych se mohla klidně nazvat moralistkou, protože jsem názoru, že alespoň malá kontrola toho, co se dostává na pulty prodejen by nebyla od věci... Ať mi nikdo netvrdí, že „normálních“ věcí není na světě dost na to, abychom všude naráželi na věci „nenormální“. Ale to jsme se dostali k složitému tématu, do jehož rozboru se nechci pouštět...

A teď bych asi měla článek zakončit nějakým závěrem, k němuž jsme došli. Ale já budu radši pokračovat v mnou nastoleném otazníkovém režimu a zeptám se ještě na jednu otázku, kterou nejspíš popřu vše, co jsem v tomhle článku tak složitě vydumala. Není někdy lepší přestat přemýšlet?