The Killers - Battle Born

Battle Born je čtvrtým albem, které skupina The Killers vydala od roku 2004. Jejich debutovka Hot Fuss (2004) byla velmi kladně ohodnocena a skupině zajistila slušný počet fanoušků. Další dvě desky (Sam's Town a Day & Age) se však zařadily jen mezi lehce nadprůměrné práce, kde se kromě několika světlých chvilek omílaly víceméně stejné náměty. Prosím, nepovažujte mě za odpůrkyni prací předchozích, ba naopak. Jenže takové „Day & Age 2“, plné veselých melodií stylu „let's have fun“, by už mnoho lidí nenadchlo. V tomhle s Battle Born pokročili, přidali do repertoáru nějaké ty balady a konečně napsali texty, které emočně sedí k hudbě. The Killers si očividně uvědomili, že je třeba oživit svou tvorbu, a proto s novou deskou nespěchali, a navíc slíbili světu nový, kytarovější, zvuk. Po čtyřech letech máme důkaz, že hoši umí dosáhnout vytyčených cílů.

Kytarové party jsou zřetelné v průběhu skoro celé desky, počínaje úvodní Flesh and Bone, kde za zmínku stojí hra Davea Keuniga ve druhé sloce. Kytara, jako vedoucí nástroj je příjemnou změnou po překombinovaných počítačových samplech z předchozí tvorby. From Here Now Out potěší milovníky westernu stejně jako The Rising Tide, která umí evokovat domovskou krajinu skupiny i přes lehce otravný zpěv Brandona Flowerse. Bohužel stejně tak mi zpěv, přesněji text, kazí píseň Heart of a Girl. Ač se snažím, jak můžu, Flowersovo „Daddy, daddy, daddy“ vždy vyzní komicky.

Na Battle Born jsou ale také skladby přímo dokonalé. První z nich je The Way it Was, patřící mezi ty pomalejší. Povedená je, co se týče zpěvu (včetně toho doprovodného), baskytary a bicích. Práce Vannucciho je precizní na celé desce. Paradoxně mě vždy jeho bubny nadchly víc jak promované kytary. Takovým pomyslným vrcholem desky je Matter of Time. Ta píseň má energii, gradaci, emoce. Klamavá vesele naladěná počáteční melodie pokorně ustupuje před kytarou (a skvělými bicími), Flowersovým „You're looking for a way out. I can feel it.“ a chytlavým oo-o-o-ooo… Třetí skladbou je Deadlines and Commitments aneb důkaz, že The Killers umí stále stavět na klávesách bez dominujících kytar. Jemná harfa stojí ideálně v kontrastu se zvučným hlasem zpěváka, který právě tady podává nejlepší výkon. A ačkoliv jsem vyloženě čekala na to, až mě v D&C přestanou bavit ty přemnožené odmlky, nedošlo na to. Za to tedy palec nahoru. Poslední oblíbenkyní je Carry Me Home - bohužel k nalezení jen na bonusové verzi. Ochotně bych našla něco, s čím by se dala prohodit. Carry Me Home není nějak průlomová, spíše je povedeným propojením výrazných rysů skupiny. To ale není dostatečným důvodem dát ji bokem.

Že se na desce objeví pár nesedících skladeb, s tím se počítá, ale je to zanedbatelné číslo vzhledem k tomu, jak se The Killers posunuli po zvukové stránce. Představili svůj plán, a pak ho splnili. Ale stále to jsou oni, nezměnili sebe, jen formu, jakou se prezentují. Rozhodně nejlepší zástupce jejich diskografie.