Deftones - Koi No Yokan

Už jsem ani moc nedoufal, že mě nová tvorba Deftones bude nějak výrazně bavit. Od roku 2000 nevydali desku, kterou bych si s chutí poslechl dvakrát za sebou. S takovýmto lehkým despektem jsem si pustil nové album s exotickým názvem Koi No Yokan (japonsky „předtucha lásky“). A dostal jsem facku jako vrata…

Vybrat za otvírák skladbu Swerve City je naprosto jasná volba – jednoduchý a obhroublý hlavní riff, prosté schéma, absolutně chytlavý vokál… Na koncertech určitě dostává fanoušky hned do varu. Budu se těšit… Následující Romantic Dreams uvolňuje tempo a rozvíjí instrumentaci, střídá se rytmus, metrum, je zkrátka techničtější na úkor hitovosti. Třetí skladba Leathers staví na silných kontrastech – po éterickém intru se ke slovu poprvé pořádně dostává Carpenterova zasekávaná osmistrunná kytara, Moreno střídá hlasové polohy s nebývalou grácií – od typicky uřvané přes štěkavé emíčko až po čisté, jakoby netečné plochy. Že se skupina nebojí nějaké té matematiky a házet hlavou se dá i na sedm dob, nám dokazuje ve čtvrté skladbě Polterheist, která je asi tou nejtvrdší částí desky.

Logicky následuje zklidnění v podobě éterické balady Entombed (nesoucí se v duchu skladby Minerva z eponymní desky), ve které přicházejí ke slovu i samply. Zde těžiště úspěchu spočívá opět v jednoduchosti – jak formy, tak obsahu. Prim zde hraje Moreno, který opět dokazuje, že zpívat umí opravdu skvěle, nehledě na snadno rozpoznatelnou barvu jeho hlasu a občasné čtvrttónové hrátky. Desku půlí Graphic Nature, která jako by vypadla z Around The Fur. Následující Tempest evokuje spřízněné Tool – jak náladou, tak hudebními postupy, čili žádná velká sranda. V Gauze se pak opět budeme potácet mezi ultrahlubokými riffovačkami a decentními emo pasážemi.

Nejdelší skladba desky, Rosemary, začíná téměř dvouminutovým intrem, opět ve stylu kalifornských nástrojařů, které se přelévá v hutné a nekompromisní zatloukání kytarou do země. Tyto dvě polohy se střídají víceméně celých sedm minut. Předposlední Goon Squad se taktéž rozjíždí pomalu a opět hraje především na kontrasty, ty Deftones opravdu umějí. Na mysl vytane (jako už poněkolikáté) další spřízněná kapela – Korn. Finální What Happened To You? je spíše jemnějšího rázu a přirozeně tak evokuje komorní závěr alba.

Kapela nahrála opravdu silný materiál – technicky zajímavé riffy, chytlavé a přitom neobvyklé melodie, deska má patřičně intenzivní atmosféru. Nevím, do jaké míry je to všechno zásluha baskytaristy Sergia Vegy, který se prý na kompozici podílel mnohem větším dílem než na albu předchozím (pro něj prvním u Deftones), každopádně tuto nahrávku můžu jedině doporučit snad každému, kdo se nebojí zkreslené kytary. Obsahuje všechno, co skvělé album má mít – hudební um, atmosféru, lyriku, nezaměnitelný vokál a všechno to té kapele věříte. Pro mě deska roku, bez debat…

P. S. Celou desku si můžete pustit zde.