Tomahawk - Oddfellows

Američtí Tomahawk mají na kontě čtvrtý zásek, tentokrát po dlouhých šesti letech. Stála tato pauza za to čekání, uzrál materiál do náležitého stavu, je hoden ochutnání?

Deska potěší spíše ty fanoušky Mikea Pattona, kterým už dlouho chyběla nějaká jeho normálnější kapela – co si budeme namlouvat, většinu jeho tvorby od založení vlastního labelu Ipecac by širší publikum strávilo asi jen stěží. Tím však nechci říct, že Oddfellows jsou nějaká oddechovka nebo snad mainstream, do toho mají stále pořádně daleko. Deska však celkově vyznívá tak nějak skicovitě, jakoby nedotaženě. Materiál má silný potenciál, ale ten většinu času zůstává ne zcela využit. Už samotný poměr stopáž/počet tracků hovoří zřejmě, vzhledem k druhu a tempu hudby. (Na první desce to sice bylo skoro nastejno, nicméně dojem byl lepší, přirozenější.) Skladby často vyznívají, jako by končily ve dvou třetinách, po gradaci chybí finále. Což je škoda, protože spousta témat alba má opět tu tajemnou a lehce potemnělou atmosféru prvních dvou desek, která ovšem potřebuje náležitý prostor. Například skladba The Quite View, která půlí nahrávku, zní, jako by ji odstřihli ze závěru debutu, a to ve všem – zvuk, intenzita, harmonie, vše je jako dřív.

Postupy se tedy nijak zvlášť nezměnily, kapelu poznáte hned, snad až s výjimkou singlu Stone Letter, který mi svou stavbou, melodikou, no zkrátka skoro celou svou podstatou upřímně leze na nervy. Až tak očividně (ušislyšně?) chce do rádia a nikoho neurazit. Kromě tohoto excesu se můžete těšit na vše, co jste na Tomahawk měli rádi – vokální výstřelky, časté střídání poloh, roztěkanou kytaru, sehranou rytmiku a hlavně tu náladu. Napoprvé však deska uteče a až na asi dva tři okamžiky nezanechá hlubší zážitek, silné momenty se schovávají lépe než dříve. Rozhodně je třeba si na album nějakou dobu zvykat, neodložit ho po prvním poslechu, ten by nestačil a byla by škoda přijít o to, co nakonec člověk na desce najde. Za vrchol alba považuji čtvrtou skladbu White Hats/Black Hats, ve které se Patton projevuje ve své typické roli lehce vyšinutého vokálního čaroděje kouzlícího na zamlženém instrumentálním podkladu.

Tomahawk se vydali zpět k počátkům své tvorby a místo dalšího experimentování v duchu poslední desky Anonymous opět napsali písničky. Vydali slušnou desku plnou zajímavého materiálu, kterému by však prospělo více prostoru a rozvíjení. Po tolika letech to mohlo dopadnout lépe. Možná kdyby při tvorbě dostal víc prostoru nový baskytarista Trevor Dunn, jehož známe z Mr. Bungle, Fantômas, apod.…