Fernando Saunders - Plant a Seed

Fernando Saunders dělá převážně popovou hudbu, ale určitý jazzový feeling mu nikdo nemůže upřít. Hned první skladba na albu - The Signal - nám to dokazuje. Dojem bohužel kazí nevkusné elektronické prvky a sterilně znějící beaty. Nebýt těchhle počítačových „vychytávek“, jednalo by se o velmi příjemnou hudbu v čele s Fernandem, pianem a charakteristickou šestistrunnou bezpražcovou baskytarou. Je mi jasné, že umělci se snaží v jednom kuse inovovat, vymýšlet nové postupy, ale tohle je na mě trochu moc. A je to škoda.
Feel Like Crying začíná o mnoho lépe. K violoncellu se přidávají housle a konečně už trochu přirozenější bicí. Fernando vbíhá do písně se svým citlivě zbarveným hlasem. Hudba plyne dál a dál, částečně už se odprošťujeme od elektronických vlivů. Housle a Suzanne Vega způsobují, že se mi citelně zlepšuje nálada.
Následující Window of Love nabízí velké spektrum nálad a pocitů, instrumentálně se zde vsází na jistotu a vokálně se vezeme na vlně pohody. Harmonika přispívá nemalým dílem na zasněné atmosféře, stejně tak i akustická kytara, která provází celou skladbu již od samého začátku. Nikde žádná křeč, jen plynoucí pohoda...
To se opět mění v elektroničtěji pojaté Delusion. Vím, jaké má Fernando Saunders možnosti a v jakých podmínkách bylo nahráno toto album, ale tolik elektronických „udělátek“ tomu nesvědčí. I přes některé nevkusné části je to ale také poměrně příjemná skladba. Refrén je chytlavý a má i jistý latinsko-americký nádech. Ve výsledku mohu říct, že se mi skladba líbí. Musím ale přivřít obě oči nad úvodem.
Titulní Plant a Seed je jednoznačně mou nejoblíbenější skladbou na albu. Z naprosto typického hlasového projevu v rejstřících, které Fernandovi svědčí nejvíce, čiší pohoda a vyrovnanost. Tohle já od podobné hudby zkrátka očekávám. Poměrně dost si tady své „užije“ i přizvaný Luboš Malina na banjo. V závěru slyšíme i smyčce a s naprostým klidem v duši skladba dohrává. Nádhera!
The Soul si v sobě nese prvky country, což ale rozhodně není na škodu. Interpreti, kteří mají široký záběr, jsou mi obvykle sympatičtí. Ústřední motiv není nezajímavý a musím konstatovat, že je zde vše naprosto dokonale proaranžováno. Saundersův vokální výraz je nenapodobitelný a svým způsobem i nepřeslechnutelný, což jde v The Soul, a jistě mi dáte za pravdu, opravdu znát.
Se začátkem skladby Jesus může nastat v posluchačově mysli zmatek. Hned zkraje nás překvapí hostující Lou Reed, ke kterému se přidává Saunders a tvoří zajímavý kompoziční celek, který není nijak složitý – ba naopak, je dokonale průzračný, ale právě spojení těchto dvou muzikantů je kouzelné.
Napůl baladická I'll Die for You vlastně kráčí ve šlépějích předchozích „pohodiček“. Skvělá hudba na relax, odreagovaní se. Hudba, při které musíte zapomenout na všechen stres a prostě jen poslouchat.
Je to tu jako na horské dráze; jednou je tu skladba, která vám sedí se vším všudy, a hned potom něco pro vás naprosto nepochopitelného. Faith "Losing Time" je asi příkladem té druhé možnosti. Skladbu skrz naskrz prošpikovanou elektronikou občas zachraňuje flétna, ale ani tak to není žádná sláva. Vlivy orientální hudby jsou znát, ale ... však vy víte. Faith většinou nedoposlouchám.
Wave Your Hand je příjemná jazzová věc, kde mě hned zaskočil Fernandův hlas v až strašidelných (nevím, jak jinak bych to nazvala) polohách. Bezpražcová baskytara plní svůj úkol nadmíru dobře a pěkně doplňuje už tak dost najazzlý celek. Piano, které doplňují smyčce, je u této skladby asi nejvýraznějším dílkem celé „skládačky“. Hlas občas evokuje ženský zpěv, ale ... vlastně proč ne...
I'm No Angel je další příjemnou záležitostí, kde si Fernando na záčatku vyhrál s vícehlasy, což chválím. Rovnováha mezi všemi instrumentálními plochami je velmi důležitá, stejně jako plynulý zpěv bez jakékoliv známky křečovitosti. Úkol splněn. Velmi dobrá skladba, popravdě asi jedna z nejsilnějších na celé desce. Flažolet a výstup baskytary společně s Fernandem a jeho nepochopitelným hlasem ji dokonale završuje.
Svižnější Hello si drží svůj rytmus a opět přiznává i jisté orientální prvky. Není vůbec špatná, hodnotila bych ji lepším průměrem – mám totiž pocit, že má album i mnohem silnější momenty. Působivý refrén to tak úplně nezachránil.
Reviens Cherie přináší změnu, opravdu. Saundersův procítěný zpěv pouze v doprovodu kytary má své kouzlo, navíc když se k němu později připojí smyčce, opravdu se jedná o vyjímečný kousek. Nic se nemá přehánět; aranže jsou řešeny střídměji, ale o to působivěji. Zpěv je excelentní, a to samé platí i o kytarovém sólu, které velmi vnímavě umocňuje danou atmosféru.
Trochu futuristická Blue Zen opět ukazuje Fernandův hudební um v jazzovém světle. Velmi mě potěšila baskytara hodná jakéhokoliv jazzového souboru, která sóluje jako o život. Pak se navracíme k pohodě a klidu, ... zanedlouho nás však čeká konec. Konec skladby, konec alba. Dalo by se říci, že Blue Zen bylo takové shrnutí všech vlivů, které jsme na albu mohli slyšet.

Takové album, jakým je i Plant a Seed, se velmi těžko hodnotí. Vyvolává ve mně rozporuplné pocity, ale, jak jste se konec konců mohli v recenzi dočíst, ty dobré převažují. Můžete tam slyšet new age, jazz, pop i drobné rockové elementy, ale v žádném případě to není hudba pro každého ani pro každou chvíli. Člověk zkrátka a dobře musí počítat s tím, že pro poslech tohoto alba musí úplně „vypnout“ a jen se zasnít.