Black Sabbath - 13

Přesto, že jsem fanouškem Black Sabbath a to po mnoho let, dovolím si tedy směle tvrdit, že 13 na mne zpočátku působila (v nejlepším případě) vlažně. Chcete-li sledovat Ozzyho Osbourna konečně vrátivšího se na své právoplatné místo jako hlas Black Sabbath. Stává se to pak jednou nejvíce očekávanou událostí v rock-metalových komunitách. Sám jsem dlouho toužil, abych byl svědkem původního line-pu sedmdesátých let, s alespoň jedním studiovým albem, které by pozvedlo nevýraznou kvalitu jednotlivých desek z posledních let. Postupně jsem došel k přesvědčení, že taková událost by byla spíše zklamáním. Po vydání alba z roku 1975 Sabotage, na kterém se fanoušci i kritika shodli, že to jest nejpozoruhodnější deska z tvorby Black Sabbath. Vešlo do skupiny sužování v podobě drogové závislosti a rostoucí nezájem o vystavěný žánr, kterému kapela (s největší pravděpodobností) položila základy. Bylo tomu tak až do jejich fenomenálního vzkříšení na začátku osmdesátých let – Heaven and Hell a náborem legendárního frontmana Ronnieho Jamese Dia. Black Sabbath dostávají opět důvěru, která měla všechno, a přesto opět usychá. Ovšem i po tomto jediném triumfálním okamžiku se fanoušek dočkal příležitostných hitovek jako Mob Rules (1981) nebo Dehumanizer (1992), Kapela se i přesto snaží relevantně udržet trendy, které prošly heavy metalem za poslední tři desetiletí. Sólová kariéra Ozzyho Osbourna, byla též následována nestabilní cestou již od začátku osmdesátých let a to do bodu, kdy muž uctívaný jako "The Prince of Darkness", byl v očích zbytku světa vnímán jako komická figurka.

Se svým vlastním souborem pochybností a skutečnosti, že Bill Ward je stále chybějícím kouskem do dlouho očekávaného kompletního srazu, 13 vyvrcholí vítězstvím, kdy Black Sabbath už zoufale potřebovali načerpat všechny ty roky. V žádném případě se nejedná o revoluční počin, zejména pak ve srovnání s většinou diskografie Black Sabbath. Každá skladba na albu se cítí jako pokus zachytit některé dříve úspěšné koncepty či výkony, ale přesto vykazuje značnou důvěru a vytrvalost kapely, která si pošramotila pověst s každou novou verzí. Poprvé po mnoha letech, vytvořili Black Sabbath album, které nejen překonává negativní předsudky, ale ve skutečnosti dokáže vyzařovat mírný pocit nakažlivosti. Hudební styl, stejně jako strukturální estetika každé skladby, všechny kývají zvukem, který byl původně stvořen v roce 1971 na desce Master Of Reality. Zpomalenější kytarová práce Tony Iommiho ve skladbách "End Of The Beginning" a "Age Of Reason" jistě signalizuje návrat doomem inspirovaného zvuku, který Black Sabbath dovedně zdokonalovali v sedmdesátých letech a kvůli tomu, jsou tyto dvě skladby na albu z nejdostupnějších.

Jako "Into The Void" a "Lord Of This World", zdůraznili riffy řízným zvukem obaleném v hustém zkreslení, stejně tak jako vyčnívající neodbytně skličující atmosféru po celé délce již zmíněných "End Of The Beginning" a "Age Of Reason" a touží zopakovat identickou rovnováhu atmosféry. Hudebně řečeno, Tony Iommi neztratil talent pro nalezení správných not a akordů, které posluchače mrazí dolů po páteři (dramatické intro v "End Of The Beginning" přichází přímo na mysl). Geezer Butler pořád dokazuje, že je bezkonkurenční  pokud jde o vyvolávání příběhů deprese a morbidity. Současný zástupce Billa Warda náhradník Brad Wilk, rovněž prokazuje, jak je pro kapelu vhodně doplňujícím členem. Jeho styl bubnování nikdy nebude obsahovat posedle složité rytmy nebo zbytečné výplně, místo toho se zaměřuje na jednoduché pocity  kolejnosti a používá svůj osobitý beatový kompliment, který se stává středobodem každé písně – Iommiho kytarové hře. Pokud jde o samotného Ozzmana, jeho pěvecký výkon stále spolehlivě uspokojí (byť je trochu upravený). Rozdíl, který přinášel Ronnie James Dio, byl ve více melodických tónech a operním kvílení. Ozzy se uchyluje výhradně na spoléhání se k přirozeně "děsivým" tónům v hlase, rozšiřující zlověstný zvuk kapely. Ačkoliv přijímá spíše na svém postu roli zpěváka nežli frontmana, je ještě schopen dodat úžasně emotivní tiché broukání. "Zeitgeist", je jedním z hlavních vrcholů 13 a i proto skladby jako "Paranoid" s "Planet Caravan" a "Solitude" byly taktéž takovým vítaným překvapením ve své době. Black Sabbath ušetřili na neklidně metalovém náporu a místo toho nabízí krásnou baladu. "Zeitgeist" zopakoval, že výběr zvuku zanechává posluchače v plovoucím prostředí plném kvazi-psychedelického stavu introspektivní prostornosti. Též jako v posledních chvílích "Planet Caravan" si znovu Tony Iommi píseň uzavřel outro sólem.

Kromě uklidňujícího intermezza už omílané skladbě "Zeitgeist", je většina skladeb na 13 vrácena zpět na obvyklé fuzz tónování a riffy v pevně daných mantinelech a postupně jen kvetou. Písně "Age Of Reason" a "Damaged Soul" představuji kvazi-progresivní doom jam, který Black Sabbath občas začleňují do svého repertoáru. Ale zatím co výše jmenované skladby slouží jako důkaz toho, jak dobře lze 13 formulovat, z některých ostatních 8 minutových písní dostanete pocit, že kapela se jen snaží chytře podojit sadu riffů a sól po všech stránkách. Nejlépe vystihujícím příkladem je "God Is Dead?". Členění písně, by potřebovalo řádný ořez a to minimálně na tři minuty. Sice si drží své místo, ale z hlediska silnějšího dopadu na zážitek a celkových nedostatků, např.: zdlouhavého opakování. Je "God Is Dead?" určitě tím nejslabším místem na albu. Způsob, jakým se střídají ponuré melodie a brusnost, zdůrazňuje ve své podstatě klišé v podobě odkazu Nietzscheho bezradnost (Bůh je živý nebo mrtvý?). Je to zkrátka nezvyklí pokus produkovat teatrální zlověstné vibrace. Chápu, že 13 má být albem, kde Black Sabbath dávají fanouškům přesně to, co "chtějí", ale je vidět a především cítit, že předělávat stará klišé nabízející pouze levné vzrušení spíš naprosto zklamává. Naštěstí většina z těžších skladeb na albu nespadá pod oběť hnané teatrálnosti a jednoduše se drží dodávkám bombastického doom zvuku.

13 je především cestou do známých území, která opět zaměřují Black Sabbath v prozíravosti na vintage metal a 13 je tak určena hlavně pro dávné fanoušky, kterým deska navodí pocit nostalgie. S láskou se ohlíží na vrcholné momenty a dává publiku to, co požadují – hrůzostrašné texty, mohutné riffy. V žádném případě to nezasadí ránu Master Of Reality nebo Paranoid, ale je to solidní tvorbou, která je hodna jakékoli pozornosti. 13 jako sbírka pomalu hořících melodií, které individuálně pracují s paletou temně stínových barev na zvýraznění klasické pochmurné atmosféry. Je také třeba poznamenat, že na konci alba při doznívání skladby "Dear Father" můžete v závěrečných sekundách slyšet reprízu intra z debutu a eponymní sklady Black Sabbath (údery zvonu, déšť a bouřku). Zda to má znamenat, že se Black Sabbath blíží ke konci životnosti, nebo případně zvuk deště má nastínit novou kapitolu kariéry… to už je pouhou spekulací.

God Is Dead?: