MASTERS OF ROCK 2012

Uplynul další rok od devátého ročníku festivalového fenoménu Masters Of Rock a v areálu Rudolfa Jelínka se letos slavilo deset let konání této akce pořádané mezi vizovickými kopci. Lidé si šuškali, že by nebylo od věci, kdyby pořadatelé festivalu  připravili něco nečekaného, něco extra, zkrátka co tu ještě nebylo. Jedna z možných věcí bylo vůbec první sčítání metalistů na festivalu nebo také svatba na hlavní stagei, nicméně kromě vytrvalých deštů a super převrácených toi-toiek (alias teleportů) se letos ve Vizovicích nic speciálního nedělo.

Den první

Pro začátek by bylo vhodné upozornit, že zde budu komentovat pouze kapely, na kterých jsem byla, takže tady nenaleznete kompletní report z celého festivalu.

Desátý ročník MoRu sice otevírala kapela Legendy Se Vrací, ale pro mne to byli nekompromisně The Sorrow.

Metalcorové kapely se na Ronnie James Dio stagei objevují jen málokdy, nicméně tahle rakouská partička skutečně prokázala čest svému jménu. Tatíci šli do pivních stanů na jedno točené a mladší generace naběhla do kotle – peklo mohlo začít. Do několika minut od začátku jejich show si skupina získala sympatie publika a nemělo by smysl počítat, kolik mosh-pitů se během jejich účinkování podařilo roztočit a kolik wall of death proběhlo, ale vůbec poprvé jsem na vlastní kůži zažila na Masters Of Rock jump celého publika najednou.

Naivně jsem si myslela, že si na Horkýže Slíže alespoň trochu odpočinu, ale místo toho v odpoledním velmi teplém počasí začala velká tlačenice. Bylo horko, takže si dokážete představit, co se stalo, když zpěvák roztleskával publikum, všichni naráz zvedli ruce a z davu se stala jedna velká plynová komora.
Lidé byli sice nadšení, ale já osobně moc neholduju tomuto slovenskému punku, i když texty měli přinejmenším velmi úsměvné.

Kamelot a Thin Lizzy byli jen výplní mezi čekáním na hlavní hvězdu večera Within Temptation. Nizozemskou kapelu jsem viděla vloni na podzim v Praze, kde mě naprosto uchvátili. Ani po vystoupení na Masters Of Rock neměním názor – WT jsou prvotřídní kapela, která si najde místo v srdci téměř každého metalisty či rockera. Sharonin hlas byl jako vždy úžasně andělsky čistý a nechyběla ani velká plazmová televize za pódiem, kam se ke každému songu promítaly tématicky řazené vizualizace a klipy. Kapela hrála především skladby z nové desky „The Unforgiving“, zároveň jsme měli možnost si poslechnou i starší songy jako jsou „Mother Earth“, „Ice Queen“, „Angels“ nebo „Never Ending Story“.

Touto kapelou pro mne první den definitivně skončil a já si mohla jít v klidu odpočinout do kempu po odpoledni stráveném na nohou.

Den druhý

Páteční program pro mne nebyl nijak lákavý, takže jsem bezmála celý den proležela s přáteli v kempu. Komu by se taky chtělo stepovat v dešti pod pódiem. Teprve až v pozdním odpoledni jsme vytáhli paty ze stanu a zamířili si to na Sirenii. Nakonec jsem litovala toho, že jsem nezůstala v kempu. Napadlo mě, jak se tahle kapela vůbec mohla proslavit? Na albu možná sem tam upoutá posluchače nějaká ta skladba a v tomhle ohledu se mnou budou možná někteří velmi prudce nesouhlasit, ale na živo to není ono.

Docela mě mrzelo, že jsem se nestihla podívat na thrash metalisty Exodus, ale mojí druhou a zároveň poslední zastávkou na hlavní stagei byla švédská kapela Pain. Nejsem si úplně jistá, zda to bylo zpěvákem a kytaristou Peterem, či nazvučením, které stálo za jedno velké h…., ale výsledek byl otřesný. Rytmus byl pořád stejný a často jsem měla pocit, že bubeník je robot, kterého naprogramovali na jednu hru na bicí a konec.

Den třetí

Třetí den odstartovala jihlavská ghotic-rocková kapela Lady Kate, kterou jsem ve svém městě viděla již několikrát. Pravděpodobně se možnost výměny zpěvačky jevila jako ta správná, ale přesto to trochu postrádalo šťávu.

Čtvrtá kapela dne Milking The Goatmachine mi byla velmi doporučena, proto jsem na kozím grind/death vystoupení nemohla chybět. Chlapíci ve zvířecích maskách možná nehráli hudbu, která by se líbila každému, ale jelikož si chrochtám při živých vystoupeních tvrdších stylů, tak jejich show byla pro mne příjemným zpestřením dne.

Nevím, jestli mám vůbec komentovat vystoupení české kapely Citron, jelikož trapnější show jsem snad za několik těch let proježděných na festivalech a koncertech ještě nezažila. To, že zpěvákovi neustále lezl pupek z vesty, by se ještě nějak skousnout dalo, ale jeho trapná gesta a vyjádření byla už čára přes rozpočet. Korunku tomu nasadily dvě oplácané tanečnice, které přiběhly na pódium a během jedné písně nám tam udělaly stiptýz. Věřím, že to byla pastva pro oči především pro pány, ani mě tohle v zásadě nevadí, ale zpěvák po skončení songu obě tanečnice objal a odešel do zákulisí s argumentem, že tam má nějakou práci. Když se vracel zpět, tak si zapínal příklopec. V téhle situaci si člověk jenom přeje, ať už to skončí.

Náladu mi zvedla až německá kapela Kissin´ Dynamite. U nich člověk nemusí být ani fanoušek hairmetalu, a přesto jej jejich tvorba zaujme. Na pohled je jasné, že se tahle kapela inspirovala tvorbou zejména 80-tých let a samozřejmě Guns´n´Roses nebo Mötley Crüe.

Vystoupení Kissing´Dynamite bylo zábavné, pestré a hlavně živé!

Když se řekne Arakain s Lucií Bílou, tak to už dopředu můžeme počítat s kvalitní hudbou a dobře odvedeným vystoupením. Možná tady trochu zastíním zpěváka Jana Toužimského, ale byla to především Lucie, z jejíhož vokálu mi naskočila husí kůže. Je to prostě žena s velkým hlasem, zrozená ke zpěvu v metalové skupině.

Po Arakainech přišel čas na řecké Firewind, jenž nadchli především milovníky kytarových sól. Dalo by se říct, že kromě šikovného kytaristy Guse G a kláveskáka, který stíhal hrát zároveň kytarová sóla, nebylo na téhle power metalové kapele nic extra.

To pravé peklo nastalo s příchodem „lesního kmene“ Korpiklaani. Mraky na nebi se po vytrvalém dešti protrhaly a obloha zářila jasným rudě-žlutým odstínem a celé to tomu dodávalo jen příjemný světelný podklad. Jen co pánové spustili, nastala velká tlačenice a lidé začaly přepadávat přes přední hrazení. Došlo to až do takové míry, že přední zábradlí, uchycené do země ocelovými šrouby, začalo praskat! Atmosféra byla tak nabitá energií a všichni při tomhle veselém metalu pařili. Bylo to jedno z mála vystoupení, které mi připadalo krátké a já si přála přídavek. Korpiklaani předvedli slušnou show, která vůbec nenudila, ba naopak.

Opomene-li Stratovarius, tak se konečně blížil hřeb celého večera a festivalu, na který se těšila většina lidí. Někteří už tuší, že mluvím o finské kapele Nightwish. Když jsem je před čtyřmi lety viděla poprvé, neudělali na mě příliš dobrý dojem. Od té doby se změnilo maximálně to, že zpěvačka Anette Olzon se trochu zlepšila ve své pěvecké dovednosti, ale to je tak všechno. Kytary a klávesy společně s Anettiným hlasem trhaly uši. Po bezmála devadesátiminutovém setu jsem usoudila, že si Nightwish mnohem raději poslechnu na CD, než na živo.

Den čtvrtý

Program čtvrtého dne jsem si nechala uniknout naprosto záměrně a mojí jedinou a zároveň poslední zastávkou byli švédští Arch Enemy. Pokud jste tuhle kapelu slyšeli poprvé na CD a nevěřícně kroutíte hlavou nad zpěvaččiným growlem, tak vám s ledovým klidem mohu říct, že oproti živému vystoupení je nahrávka téměř identická. Jak bývá v dnešní době trendem, že si hudebníci ve studiu nechávají pozměnit vokály, tak charismatická zpěvačka Angela takovéto procesy s největší pravděpodobností nepodstupuje.

Z jejich setlistu bych vyzdvihla moje dva nejoblíbenější songy „My Apocalypse“ a „Nemesis“.

Tečku za desátým ročníkem udělali power-metaloví Sabaton, přičemž uprostřed jejich setu zpěvák Joakim vylosoval jednoho výherce příjemné částky deseti tisíc v rámci soutěže sčítání metalistů na Masters se Sparkem.

Na závěr bych řekla, že celý desátý ročník Masters Of Rock byl velmi vydařený. Nemělo by smysl donekonečna poukazovat na to, že se zde míjejí pořád dokola žánrově stejné kapely s nějakou tou výjimkou navrch, protože Masters Of Rock je tímhle jedinečný a mě se tam stejně jako vloni, velmi líbilo.

FOTOGALERII Z FESTIVALU NALEZNETE ZDE.