Blood Red Shoes

Britská dvojice Blood Red Shoes, která se skládá z bubeníka Stevena a kytaristky Laury, k nám zavítala znovu po dvou letech a přijela s novou deskou In Time To Voices.

Před dvěma lety jsem si tuto skvělou kapelu nechal ujít, nicméně tato moje osudná chyba se už neopakovala a nezábránil mi v tom ani fakt, že jsem trpěl naprosto smrtelnou chlapskou nemocí (rýmou a kašlem).

S předkapelou DZ Deathrays jsem dosud nijak seznámen nebyl, ani jsem od nich vůbec nic neočekával, pár lidí mi dokonce řeklo že je to příšernost. Po jejich odehrání tento názor ale rozhodně nesdílím. Zvuk kytary by se dal přirovnat k nějakému elektronickému syntetizátoru a bubeník to prostě totálně řezal, čímž tedy z velké části zastiňoval kytaru a to nebylo zrovna žádoucí. Zvukař tam byl platný asi tak, jako automat na kondomy ve Vatikánu, protože zvuk byl teda naprosto otřesný, nicméně i přes včechna negativa mi toto duo z Austrálie celkem vyrazilo dech.

Kolem déváté hodiny na podium vstupují samotní Blood Red Shoes a rovnou perou do lidí jejich největší hit It's Getting Boring By The Sea a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož publikum reagovalo více než pozitivně. Don't Ask následovaná další hitovkou Heartsink, zkrátka jeden lepší song než druhý. Jako první skladba z posledního alba zazněla Cold, dále pak When We Wake,This Is Not For You, Lost Kids a moje hodně oblíbená Light It Up. Mojí pozornost si taktéž uzurpovala malá lampička, která byla postavená na Lauřině kytarovém aparátu, dodávala tomu takovou hezkou salóní atmosféru. Pochopitelně In Time To Voices nesměla chybět. It Is Happening Again, You Bring Me Down, Colours Fade jako poslední songy. V tom momentě jsem se celkem zhrozil, ale v zápětí uklidnil, protože jsem vědel že Je Me Perds bude určitě jako přídavek. A taky že byl, skvělý, nejlepší, nejvíc nakopávající prdel song zazněl jako úplně poslední. Před ním ještě dva další, kdy si Laura se Stevenem vyměnují nástrojové obsazení a hrají B-side rock´n rollovou skladbu The Surf Song, po zpětné výměně zazněl ještě další nářez v podobě I Wish I Was Someone Better a již zmiňovaná pecka Je Me Perds.

Pokud to mám celé celkově z hodnotit, tak to byl vynikající hudební zážitek, ale přeci jenom mě předkapela DZ Deathrays nadchla víc, než samotní Blood Red Shoes.