Mudhoney, GNU, The Treatment

29. květen byl v Lucerna Music Baru ve znamení ryzího Grunge. Více než legendární kapela Mudhoney se tu naposledy ukázala v roce 2009 a nyní se vrátila s novým albem Vanishing Point a ukázala, že tento styl není ještě úplně odepsaný. Koncert se nesl v duchu oslav dvacátého výročí promotérské skupiny Scrape Sound, která pořádá výborné koncerty od raných devadesátých let.

Akci otevírala garage-rocková kapela The Treatment z Austrálie. Zfuzzované kytary, melodická sólíčka, částečně odříkávané a částečně zpívané texty a syrový zvuk, chtělo by to ještě trochu zběsilejší tempo a podobnost s MC5 by byla dokonalá. Zapřisáhlému grungerovi, který přišel na Mudhoney se to asi moc nezamlouvalo, nicméně já mám takový garage-rock moc rád a musím říct že jsem byl celkem příjemně překvapen.

Ovšem to bylo v celku nic ve srovnání s následujícím hudebním orgasmem. V čele s Adamem Nenadálem, baskytaristou a zpěvákem v jedné osobě, vylezla na pódium undergroundová legenda a nejspíš jedna z nejzásadnějších kapel labelu Silver Rocket, kapela GNU. Hutný, ale přesto řezavý sound dvou baskytar je jednoduše ten charakteristický zvuk, který každý chtěl slyšet, a to se přesně povedlo. V kotli pod podiem to přímo vřelo, možná si i troufnu říct, že víc než na Mudhoney. Byl to nezapomenutelný zážitek, zvláště pro člověka jako jsem já, který GNU ještě nikdy na živo neslyšel, o to víc jsem byl naštvaný, když jsem si šel koupit audiokazetu a člověk přede mnou si koupil poslední kus.

Nastal čas pro hlavní hvězdu večera. Na podium se vyškrábal Mark Arm a zbytek Mudhoney. Nikdo se s nikým nepáral a Dan Peters odpálil na bicí začátek první skladby Sliping Away z nového alba. Bylo jasné, že nikoho opravdu nechtějí obtěžovat nějakými dlouhými proslovy nebo technickými přestávkami a hned na to přišel na řadu pilotní singl I Like It Small.

Song Suck You Dry nenechal fanoušky v kotli jen tak se pohupovat do rytmu a už bylo vidět hned několik lidí drápajících se na podium a následně jak skáčou zpět do davu, kde je kupodivu i někdo chytil. U další skladby Posioned Water bylo patrné, že fanoušci očima hltají fantastické sólo kytaristy Stevea Turnera.

"Sorry about that, we're not machines." Okomentoval Mark slovy technické potíže před podrážděně nihlistickou písní Sweet Young Thing Ain't Sweet No More. Nechyběla ani vyšinutá, pozitivně laděná skladba Good Enough a o song později přišlo to na, co každý čekal. Při Touch me I'am Sick se publikum opravdu úplně zbláznilo. Lidí vylézajících na podium a skákajících zpět bylo nyní o hodně víc, kupodivu ani jednou nemusel zasahovat sekuriťák, který měl téměř pokaždé nakročeno. Upřímně, tento moment mi tak trochu zasáhnul, když skladba skončila a každý okolo tleskal, já jen tak zamyšleně (do blba) zíral do prázdna.

Po oné mýtické skladbě Mark Arm odkládá kytaru a na song What To Do With the Neutral předvádí svoje pohyby, které připomínají nemálo chování Iggyho Popa. Následovala garážovka I'am Now z předposledního alba The Lucky Ones a I Don't Remember You se skvělým textem a hláškou: "excuse me while I fill this shopping cart." Další song se také nesl v duchu nového alba a zazněla hardcore-punková nakopávka Chardonnay.

Na přídavek se muselo čekat přece jenom trochu delší dobu. Myslím, že to trvalo dobrých 5 minut, než se publiku povedlo vyprovokovat je zpět na podium, ale pak to stálo za to, i přes to, že na začátku měl Guy Maddison problémy s basou a celkem nehezky to dal najevo jejich technikovi, po té se mu tedy omluvil.

Nebyl to leda jaký přídavek, čítal cca 6 skladeb, mezi kterými se objevila skladba Here Comes Sickness, nebo Hate The Police. Na konec ještě Mark Arm popřál k narozeninám Scrape Soundu a to byl konec jednoho výborného koncertu. Člověk si aspoň tak mohl připomenout nebo představit, jak to asi zhruba mohlo v těch zlatých devadesátých letech vypadat.

Většina kapel z devadesátých let co hraje grunge již nejsou, hrají odporný post-grunge nebo to prostě už není ono. Mudhoney ale prostě nezestárnou, nezaobírají se žádnou pózou ani se nesnaží mermomocí nacpat svojí muziku více do popředí. Je pravda že Vanishing Point už nezní jako Superfuzz Bigmuff, ale stále je v té muzice slyšet syrovost a kořeny v devadesátkách.