The Big Four v kinech a sálech

Hned na začátku bych chtěla podotknout, že se ode mě, coby fanatické fanynky Metalliky, nedá očekávat, že bych z jejich akce přijela zklamaná. Musím říct, že mé nadšení z večera stráveného v kinosále před plátnem, na kterém čtyři hodiny v kuse běžel přímý přenos z vystoupení největších thrash metalových kapel z bulharské Sofie, je opravdu veliké, stále přetrvává a zřejmě ještě dlouho přetrvávat bude. Toť úvodem. Nyní se vraťme o několik hodin zpět do Domu kultury v Ostravě. Že se akce konala v budově připomínající spíše divadlo, nežli multikino mi maximálně vyhovovalo – všechno tím získalo větší kouzlo. Přiznám se, nečekala jsem příliš početné publikum. Posluchačů kvalitního klasického thrash metalu v dnešní době není příliš v poměru k fanouškům jiných (převážně "středoproudních") žánrů a navíc, kdo z takových thrasherů se vydá na vystoupení do divadla? Myslela jsem, že takových moc nebude. Mýlila jsem se. Sál byl relativně hustě obsazen metalisty v černých tričkách a kožených bundách. Zájímavá podívaná. Ještě zajímavější mi však přišla atmosféra v sále. Během zhruba čtyřhodinového promítání jsem si nevšimla snad ničeho, co by jen zdánlivě připomínalo chování fanoušků na plátně – přesněji řečeno v Sofii na samotném Sonisphere. Tedy až na jednoho fanouška Slayer, jenž se opravdu neudržel a během vystoupení své oblíbené kapely vyběhl do postranní uličky a "pořádně si zařádil". To byl však jediný případ skutečného projevu hudebního opojení. Těžko říct, jaká by měla být atmosféra v kinosále mezi sedícím publikem hledícím na vystoupení největších thrash metalových skupin všech dob. Pravda, kombinace je to nezvyklá. Přesto mi přijde přinejmenším zvláštní, že všichni seděli jako zařezaní. Jen výjimečně se našel někdo, kdo potřepal hlavou. Dokonce já samotná jsem se odvážila prozpěvovat si společně s Jamesem Hetfieldem – nemohla jsem snést tu tíživou nicneříkající atmosféru kolem. Dělá mi opravdu potíže u mé oblíbené muziky sedět a ani nepokývat hlavou, či nepoklepat nohou – ostatním ale projevy nějakých emocí nic neříkají. Žádný potlesk, žádné pískání a vřískání – nic. Na druhou stranu však nutno uznat, že zvuk byl natolik hlasitý, že nebylo slyšet vlastního slova, takže nějaký ten potlesk by byl dvojnásobně zbytečný – jednak proto, že skupinám jsme tím nemohli dát najevo, jak se nám vystoupení líbí a jednak proto, že by ho stejně nebylo slyšet. Ano, slyšet pravdu nebylo. Bohužel však nejen osazenstvo v sále, ale ani zpěváky jednotlivých kapel. Bylo zkrátka "přebaasováno" a "překopákováno". Nejvíc mě mrzelo, že jsem téměř neslyšla hlas Davea Mustainea z Megadeth, protože právě na jejich koncert jsem se hned po Metallice těšila nejvíc. Můj "favorit" nezklamal. Vystoupení Metalliky bylo jako vždy úžasné. Všichni podali stoprocentní výkon. Opravdu nemám co vytknout. Nejvíc se mi jako správnému "Jamesofilovi" líbily kousky typické pro frontmana kapely. Jeho bavení a obdarovávání bulharského publika trsátky nebo dokonce svými nátepníky mi rvalo srdce. Ke konci svého vystoupení Metallica pozvala na pódium ostatní tři kapely "Velké čtyřky" – Anthax, Megadeth a Slayer (přišel jen bubeník). Všichni společně zahráli "Am I Evil", při čemž na pódiu panovala velmi přátelská atmosféra. Poté se ještě Metla vrátila zpátky na podium a následovaly další dva přídavky. Poté následovalo rozloučení a konec. Z akce jsem přijela opravdu spokojená a pokud se ještě někdy něco takového bude konat, rozhodně si to nenechám ujít!