Means End

Means End

Pokud máte alespoň trochu zmapovanou současnou progresivně metalovou scénu, jistě vám neuniklo jméno Means End – jméno, které mezi kapelami podobného ražení jasně vyčnívá, a to zejména díky tomu, že do své hudby zavádí velmi neobvyklé, až inovátorské prvky. Tato švédská kapela sestává ze zkušených muzikantů, kteří dříve vystupovali s kapelami jako Uneven Structure nebo Vildhjarta. Přestože funguje teprve od roku 2011, stihla si již vydobýt poměrně slušné místo na soudobé progové hudební scéně a je nezpochybnitelné, že její sláva bude dále růst.

Na mé dotazy odpovídal zpěvák Robert Luciani, jako obvykle vybaven neuvěřitelně velkou dávkou sarkasmu. Přeji příjemné čtení.

V květnu roku 2013 jste vydali své debutové album s názvem The Didact, které bylo kladně přijato jak hudebními kritiky, tak i širokou veřejností. Očekávali jste tak nadšené reakce z téměř celého světa?

Neměli jsme nijak nastavená očekávání, jak kladně by album mělo být přijato, takže to pro nás bylo velmi příjemné překvapení, a to včetně jeho nedávného zvolení v žebříčku deseti nejlepších nahrávek roku 2013 podle Got-Djent.com. Věděli jsme, že bude díky čistým zpěvům přístupnější široké věřejnosti, ale protože se hudebně pohybuje od jemných, pomalých melodií až ke zběsilým rytmům a growlu, nebyli jsme si jisti, z jakého konkrétního žánru přijdou naši fanoušci.

Jste spokojení s jeho finální podobou? Existuje případně něco, co byste na něm rádi změnili?

Jsme spokojeni s tím, jak to dopadlo. Ale přirozeně, když jsi zkušenější a díváš se na to zpětně, vždy vidíš věci, které by se daly udělat jinak. Ale stále pro nás bylo nejdůležitejší dokončit The Didact a dostat to ven, abychom měli nějakou kapelní identitu. Ale vzhledem k tomu, že se naše filozofie stále vyvíjí, nutí nás to u dalšího alba myslet více dopředu.

Ráda bych vyzdvihla jednu stránku alba. Texty. Otevřel jsi v nich spoustu těžko uchopitelných témat a při jejich vytváření jsi byl očividně silně ovlivněn vědou a světem metafyziky. Kdy se tato tvá náklonnost k filozofii a vědě obecně objevila? Jak se stalo, že jsi začal být fascinován základními otázkami lidské existence?

Myslím, že každý člověk je určitým způsobem zvědavý a touží život prozkoumat. I když mám zázemí ve výpočetní technice, až v mých posledních letech na univerzitě jsem pochopil, že všechna má přesvědčení byla mezi sebou propojená. Chtěl jsem mít jistotu, že v mých myšlenkách nebudou žádné rozpory, takže jsem začal tvrdě studovat a rozvíjet svou slovní zásobu tak, aby by mi umožnila si vytvořit kompletní a konzistentní životní filozofii.

Je také velice zajímavé, že tvé texty více než cokoli jiného připomínají monology, narozdíl od většiny textů založených na jednoduchých verších... Každý text jako by byl – s trochou nadsázky – spíše esejí.

Jsem rád, že sis toho všimla! Daly mi hodně práce. Mám pocit, že když je text opravdu kvalitní, měl by se dát dobře číst i bez hudby, tak jako báseň. Text je součástí příběhu, a když má umění takovou svobodu projevu, je pro mě důležité, aby posluchač dobře rozuměl tomu, o čem zpívám. Nejsem fanouškem příliš abstraktních textů, kde témata začínají, ale nejsou ničím limitována, upadají do snů, upadají do prázdnoty, do temnoty mé vnitřní prázdnoty, do temnoty stínu mého snu, zachraňují mě ode mě samotného, vlády a korporací.

Myslím, že bychom nyní mohli odložit stranou téma alba The Didact a zaměřit se na vaše plány do budoucna. Začali už jste shromažďovat nějaké motivy či nápady na další album? Když už jsme u toho, chystáte se něco vydat v tomto roce?

The Didact zabral opravdu hodně času, takže jsme už v době, kdy byl vydán, přemýšleli dopředu. Ale protože dokončení projektu, se kterým jsme začali, nejspíše zabere více než dva roky, rozhodli jsme se jej rozdělit na více částí, které budou vydávány více frekventovaně. Odpověď tedy zní ano, určitě tento rok vydáme jednu nebo dvě dobré nahrávky.

Kdo z vás je nejaktivnější, co se skládání týče? Jak u vás celý proces skládání vlastně probíhá?

I když každý píšeme hudbu, nejplodnější skladatel v Means End je náš bubeník Christian Schreil. Je to doslova stroj na skladby, který umí tvořit prvotřídní materiál ohromujícím tempem. Píšeme hudbu, která je velmi harmonicky orientovaná, takže před nahráváním nemíváme vždy hotová dema. Každý máme hodně volnosti v tom, jak interpretovat frázování, tonální kvalitu, produkci a další. Například když je skladba dokomponována, píšu vokály, a pak po několika opakujících se zpětných vazbách ustálím melodii a pokračuji v nahrávání.

Má někdo z vás klasické hudební vzdělání?

Nikdo z kapely nenavštěvovat hudební univerzitu ani nemá jiné odborné hudební vzdělání, ačkoli bychom si to všichni přáli. Jak už bylo řečeno, bereme studium velmi vážně a tvrdě pracujeme na tom, abychom to dohnali.

Máte nějaké oblíbené umělce či skupiny, které vás přiměly k myšlence začít dělat hudbu?

Největší inspirací pro nás všechny jsou Eric Whitacre, Meshuggah, Yellowjackets a Devin Townsend.

Dle mého názoru je žánr djent, který v určité míře také následujete, v dnešní době už poměrně vyčerpaný... Zdá se totiž, že všechny nové djentové skupiny produkují pouze stereotypní alba bez jakékoli vlastní invence. Samozřejmě jsou i vyjímky, ale stejně tak i bilióny kapel bez kapky charisma, které jen využívají popularitu této módní vlny. Co si myslíte o současné hudební scéně a o tom, jak se v posledních letech progresivní metal vyvíjí?

Myslím, že djent metalu velice výrazně přispěl, pokud jde o rytmickou hru na kytaru nebo technologie DIY produkce. Jak už ale bylo řečeno, to slovíčko „progresivní“ znamená vývoj a bytí avantgardní. Djent byl jistě progresivní před šesti lety. Ale dnes – rytmické supění a tappingové licky nejsou ničím, co bych považoval za progresivní. Neznamená to, že djent není dobrý. Prostě jen není progresivní. Hodně kapel tohle nejspíše ví, což je také důvodem, proč se opravdové djentové kapely neoznačují za djent. Takže Means End určitě nejsou djent.

Ale žerty stranou, stále je mnoho věcí, které v metalu dosud nebyly prozkoumány, jako například složité polyfonní motivy zavedené v barokní hudbě, akordové struktury nepatřící do diatonické stupnice, nestandardní instrumentace a další. My bychom to rádi zkusili, a zaplnili tak tu mezeru.

Ve vaší hudbě slyším také silný jazzový vliv. Je vaše hudba založena na klasických jazzových věcech, nebo jste se jen inspirovali u kapel 90. let, jako byli například američtí Cynic, kteří zázrakem objevili jazz/fusion a pokusili se jej (úspěšně, mimochodem) zkombinovat s jejich originálním death metalovým zvukem?

Jazz může znamenat tolik věcí! Někteří trvají na tom, že jazz je druhem improvizace, jiní jej vidí jako určité hráčské techniky a další si pod ním představí určité hudební nástroje. Pro Means End jednoduše znamená, že můžeme pohodlně hrát mimo standardní harmonické stupnice, upravovat si tóniny a hrát polyrytmy v kontrapunktu. Výzvou však je, aby to všechno znělo lehce a účelně, v čemž byli Cynic velmi dobří! V Means End ale nechceme supět v „jazzové stupnici“ s kytarovými stěnami a bezdůvodně přecházet k čistým částem přes 12/8 shufflové rytmy a saxofonové licky.

Plánujete někdy navštívit Českou republiku? Jsem si jistá, že i zde jsou fanoušci progresivního metalu, kteří již stihli objevit Means End.

Rád věřím, že naši fanoušci jsouti chytří, což znamená, že nejspíš nebudeme slavní na turné v takovém měřítku. Ale nikdy neříkej nikdy. Třeba se setkáme v pražské Státní opeře společně s obrovským sborem a nejzajímavějším publikem, jaké kdy uvidíš.