PARKWAY DRIVE - Horizons

Tyhle australské žraloky jsem měl tu čest poprvé vidět před čtyřmi lety jako předskokany Darkest Hour, Cephalic Carnage a Dead to Fall na pražské "Sedmičce". Musím říct, že jsem si je hned zamiloval. To, co předvedli během svého setu mi vyrazilo dech a musel jsem si koupit jejich CD. Pryč je ale doba, kdy tahle kapela jezdila jako předskokan někoho... Během krátké chvíle se pěkně vyšvihli a musím říct, že zaslouženě. Původně jsem chtěl napsat recenzi na jejich předešlé CD, které nese název Killing With A Smile. Ale nedávno jsem si znovu pustil tuhle desku a neubránil jsem se moshování po pokoji, až to málem odnesl nábytek. :-) Begin, to je název první skladby, přesněji řečeno intra. Vybrnkávačka na kytary, do které se přidá virbl, aby vše za chvíli zase utichlo. Utichlo před bouří, protože následující The Siren´s Song je parádní smršť. Puštěná kytara, do toho druhá hraje pěkně vysokou prstoklaďárnu a bicí jedou obrácený rychlý rytmus. Ale nemá cenu tady popisovat jednotlivé songy postupně. Vše se rozjede na začátku a končí až poslední skladbou. Parkway Drive jsou jednou z těch kapel, které si nepotrpí na refrény. Ne, že by nikdy nic nezopakovali, ale jsou schopní nacpat do písničky tolik riffů a tolik zvratů, že na nějaké refrény prostě nezbývá místo. Zároveň však nedochází k tomu, že by se člověk při jejich poslechu ztrácel. Každý song má hlavu a patu. Vše člověka udržuje v neustálé pozornosti. Kdysi jsem slyšel někoho přirovnat Parkway Drive k Unearth. Možná to je částečně pravda. Parkway jsou stejně jako Unearth skvělí muzikanti, stejně tak mají rádi vysoké, rychlé prstové vyhrávky, ale oproti Unearth jsou melodičtější a možná i míň složití (což myslím, aniž bych chtěl Unearth nebo PD nějak shazovat, jenom dobře). Kytary se pohybují převážně ve výškách a musím říct, že Winston McCall je prostě o moc lepší zpěvák než Trevor Phipps. Hodně střídá polohy hlasu od hrubšího, skoro murmuru, až po vysoký ječák. Celou kapelu ženou kupředu nekompromisní bicí a pořádně prořezané, řekl bych místy thrashové, kytary. Bubeník nešetří kopákem a rychlými rytmy, někdy zapojí sypačku, kterou vše ještě víc nakopne! Na moshe kluci taky nezapomínají a je fakt, že jich tady je víc než dost. Parkway Drive jsou vedle Abandon All Hope mistři moshe. Oproti takovým Caliban jsou tady přechody do moshů, a vůbec moshe celkově, daleko promakanější. Závěrečná pecka Horizons je místy klidnější, oddechovější a náladovější. Ale jenom místy, zbytek skladby je jízda a nátěr, jak jsme u Parkway Drive zvyklí. Ale ta závěrečná melodie - pro mě vyjadřující melancholii a zároveň jiskru naděje - mě prostě dostává... Stejně tak, jako předchozí album, i tohle produkoval Adam Dutkiewicz - kytarista Killswitch Engage a musím říct, že se postaral o perfektní ostrý zvuk. Obal je plný barevně různě natónovaných, fotek krajinek, moře (jak jinak), stromů a textů. V celém bookletu nenejdeš jedinou fotku kapely a tak to má být. Jde přece o muziku a ne o to, kdo jak se tváří drsně nebo má delší patku. Ale, abych jenom nechválil... Ne, prostě ne, já fakt nevim, co špatného bych na téhle desce a kapele našel. Pro mě jsou Parkway Drive vedle HSB (i když obě kapely hrajou dost odlišnou muziku) moje nejoblíbenější kapela. Zvlášť po tom, co jsem je měl možnost shlédnout podruhé živě v Německu. Žádné namachrované hvězdy, ale usměvaví, normální plážoví týpci, které tahle muzika prostě baví.