Black Breath - Sentenced to Life

Venku je sychravé, chladné a dost neutěšené počasí. Zrovna jsem nějak až nezvykle senzitivní, takže se válím a nic moc se mi nechce. Žádný velký elán a pomalu se zesiluje moje únava a nemám daleko k tomu, aby upadnul ve spánek a nechal všechno pošmourno pošmournem. Po ruce mám nové album od Black Breath s názvem Sentenced to life, na které jsem se dlouho těšil a myslím, že teď přišla jeho pravá chvíle. Nájezd úvodního songu "Feast of the Damned" mě okamžitě vytrhává z předešlé letargie a uráží sekerou její nudnou hlavu. Vzpomínám na to, jak mne neskutečně rozsekal hned první poslech debutního alba těchto barbarů ze Seattlu (mimochodem, tohle město už dlouho podezřívám z toho, že je vystavěné na indiáském pohřebišti, protože jinak si to už snad ani vysvětlit neumím. Těch tamních kapel, co se mi dostalo hluboko pod kůži, bych se nedopočítal ani na rukou siamského ganéši..) Heavy Breathing. Jen o zvuku kytar jsem měl hned na první poslech jasno, že se mi víc líbil zvuk předešlého alba, ale nevadí. Jede se dál.

Jedna pecka střídá druhou a já se marně snažím najít nějaké slabé místo. I když mám v některých momentech pocit, že bych si mohl říct, že už jsem to slyšel, že se panáčci opakují, tak se na mě vyřítí něco, co tu ještě nebylo a pocit, že by snad některé pasáže byly odlité z formičky a upečené na plechu, je zase pryč. Atmosféra je hustá, že by se ani krájet nedala. Black Breath jsou hodně silní ve "středním tempu" a v sypačkách, kterými se tady rozhodně nešetří jsou ještě silnější. Sem tam nějaký atmosférický výlet na dno tmavé ledové jeskyně, kam nemá šanci proniknout ani nejmenší paprsek světla a kde se to čertisko ve vás cití jako v bavlnce. Samozřejmě se tady dlouho neohřejete a na čertově ksichtíku se už objevuje ten známý šibalský škleb, zatínají se pěstičky a s kulometnou palbou bicích, zběsilým drhnutím kytar a barbarským dokonale srozumitelný řevem v zádech se ten rošťák rozhodně, že to tady všechno prostě rozmlátí. Jak už jsem napsal, tohle album nemá slabá místa.

Jediné, co bych snad mohl vytknout, a to je vyloženě subjektivní pohled, je to, že i když je album prošpikované hity, tak já osobně jsem si na něm za těch 15-20 poslechů nenašel své tahouny (i když taková "Mother Abyss"...no). Zkrátka většinou to mám tak, že i když mám rád celé album, tak se najdou kousky, na které se těším a které jsou pro mě totální hymny. Tady je ta peckovitost tak zvláštně vyvážená, že toho favorita nějak nemůžu určit ("Mother Abyss", Paťo, "Mother Abyss").

Tohle je ale už na každém, takže to nemá cenu pitvat. Album je to skvělé a i když bych mohl říct, že Heavy Breathing (tam jsem svoje tahouny měl) se mi líbilo víc než Senteced to life, tak nebýt Heavy Breathing, tak tady vůbec tak pitomně nebrblám a řeknu jenom, že je to extrémní pecka a zase měsíc nic jiného neposlouchám...