Angels & Airwaves - We Don't Need to Whisper

V roce 2006, kdy byli Blink-182 ve stavu největší hibernace, která dle vyjádření všech členů kapely vypadala, že se tito pop-punkoví hrdinové nedají znovu dohromady ani kdyby začala padat letadla, kytarista této kalifornské formace Thomas DeLonge se pokusil debutovou deskou We Don’t Need to Whisper své nové ambiciózní kapely Angels & Airwaves zachránit hudební průmysl, proměnit stávající podobu rock’n’rollu a obecně změnit svět k lepšímu. Během formování kapely a nahrávání desky totiž proslul svými velikášskými prohlášením. Jednou přirovnával vydání tohoto počinu k druhému příchodu Krista. Jindy, že spoluautorem textů je Bůh. A to prokládal tvrzeními, že tří let budou největší rockovou kapelou na světě. V podstatě neříkal nic, co by nebylo vlastní rockovým hvězdám na nějakých nových fajnových drogách či při užívání většího množství klasického matroše. Jenže Thomas, jak se později přiznal, bral sedativa, aby utlumil bolest vzniklou zraněním zad, a umocnil to velkohubostí sobě vlastní. Samotná deska zrcadlí DeLongovo vyrovnání se s rozpadem Blink-182 a tématicky je podložena láskou, válkou a životní cestou jednotlivce, která je uvozena leitmotivem celé desky – znovuzrozením. Celá tato koncepce vyrostla z obrazových inspirací bojových linií druhé světové války a futuristických scenérií klasických sci-fi filmů. Ovšem zásadní otázkou sepjatou s celým leitmotivem alba, je zda se mu opravdu podařilo znovuzrození sebe a především rocku, jak jej předsevzal. V této otázce především vystupuje instrumentální složka. Měl to být space-rock, měl to být prog-rock vhodný pro stadiony. Jinými slovy spektakulární hudba budoucnosti. Snaha je však záslužná, ale počítá se především výsledek a jelikož mezi současným výčtem "největších rockových kapel současnosti" se Angels & Airwaves nevyskytují, něco se muselo zadrhnout. Zadrhnul se samozřejmě DeLonge (co si budeme povídat, zbytek kapely je v roli statistů). Doplácí především na svoje přímé punk-rockové kořeny a také na to, že je to srdcař. DeLonge strašně moc chtěl něco dokázat a inspiroval se "kapelami, co hráli něco podobného", jenže až příliš konkrétně. U2 a The Police uváděl jako své zdroje nejčastěji a není příliš velký problém je zde vypozorovat. Jistě budete schopni při poslechu alba schopni identifikovat další inspirační odlesky. Veskrze revoluční počinem by bylo v dnešní době retra, revivalů a "nu-" čehokoliv najít zcela nový, nikde před tím neslyšený zvuk. Album však stvrzuje současný diskurz rocku a zvukově následuje sice kapely, jejichž zvuk před nimi ještě nikdo v takové míře nerozvíjel, ale to je na "nejlepší album za posledních dvacet pět let" poněkud málo. Deska to není špatná, instrumentální působivě spektakulární, texty, do nichž DeLonge vyždímal své srdce, jsou prodchnuty nadějným vyhlížením budoucnosti, které mají potenciál vás vystřelit na Měsíc. Když už ne "rotujícími vrtulemi" pronikajícími varhanovým intrem "Valkyrie Missile", tak snad mobilizační vypalovačku "The War", život započínající hymnu "The Adventure" či srdcervoucím post-lovesongem s nejsilnějším heslem celé desky – "Your best friend is not your girlfriend" - "It Hurts", v nichž je ukázán DeLongův cit na hitovost. A jelikož Thomas DeLonge mimo jiné i prohlásil, že je mu v podstatě jedno, jestli tímto počinem změní život jednomu člověku nebo milionům, mise byla splněna. Určitě se totiž najde nějaký teenager, který při vybírání si soundtracku k podřezání žil ve vaně doufaje, že Thomas konečně ukáže, zač je toho emo, zvolil právě tuto desku a z koupelny vyšel znovuzrozen.