Slash - Slash

Staří, dobří GUNS N' ROSES vždy tak trochu patřili k mým srdečním záležitostem, a proto jsem neskrýval nadšení, když jsem se dozvěděl, že jedna z jejich hlavních ikon (myšleno samozřejmě v dobách minulých), SLASH, chystá sólové album. Zatímco AXL ROSE se svojí značkou GUNS N' ROSES zažívá snad všechny možné problémy a nesnáze, SLASH se může těšit pověsti tzv. „kytarového hrdiny“. A jak je na desce vidět, také si udělal v hudební branži několik přátel, kteří jsou shodou okolností také předními osobnostmi ve své branži. A i když moje očekávání byla skutečně velká, zklamán jsem tentokrát nebyl. SLASH splnil na 100% vše, co jsem čekal od podobného projektu, v němž jsou zahrnuti muzikanti skutečně z různých koutů rockové scény. Skladby jsou různorodé a popis každé z nich by vydal snad na vlastní odstavec, a proto se raději pokusím svoje pocity z alba „Slash“ zobecnit. Jestliže jsem zmínil různorodost skladeb, tak ihned dodávám, že i přes tento fakt nahrávka zní kompaktně a to právě díky SLASHově kytaře, která prochází stopami jako hlavní relikvie desky. Další plus připisuji kudrnatému kytaristovi za vyvarování se zbytečných kytarových onanií. SLASH se raději podřídil dynamice skladeb a pro svoje bravurní sóla si našel vždy ten správný, vkusný kousek prostoru. Jako instrumentalista tedy SLASH boduje na plno, sóla nesou jeho typický rukopis klenutých melodií, střídání rychlé hry s bluesovějším feelingem a celkově tak dává svým vyhrávkám příjemný odér rozmanitosti. Stejně tak na desce nechybí dostatek nápaditých riffů. Pokud se podívám na SLASHe jako skladatele, zase musím hodnotit kladně. Songy mají chytlavé motivy a aspoň několik z nich vám po poslechu uvízne v hlavě, při čemž deska v tomto může právě díky svému žánrovému rozsahu zaujmout skutečně mnoho lidí. Jako výhoda se také ukazuje fakt, že zpěváci, s nimiž hlavní aktér desky spolupracoval (ať už to byl OZZY, LEMMY, ANDREW STOCDALE, či IGGY POP aj.), vtiskli každému ze songů vlastní ksicht, tudíž jakékoliv splynutí skladeb v tomto případě nehrozí. Deska také pěkně odsýpá s hard rockovým tahem na branku, jenž SLASH ve svém rukopise nezapře, i když se mu ho občas daří potlačit ve prospěch pomalejších písní, které spíše zavání alternativním rockem, či indie. Jednoduše řečeno, kytarista ve skladbách nechal vedle svého uměleckého ducha i dostatek prostoru pro hostující muzikanty. Co tedy této sólovce vytknout? Nápady zde jsou, tuctově nezní, to rozhodně ne a hráčské kvality jsou nesporné. Já ale jsem vždy u podobných projektů měl problém s jistou samoúčelností. A ta se dostavila i zde. Album je oproštěno od jakýchkoliv ambic posunout hranice (hard) rocku trochu dále, či aspoň vymyslet něco nového. SLASH i jeho hosté se prostě přišli pobavit a skvěle baví i své posluchače, ale pokrok v tomto nehledejme. Jistě tohle bych skutečně mohl vytknout každému druhému sólo projektu již slavných hudebníku a také tato skutečnost prakticky neubírá samotných hudebních kvalit alba, pouze jsem se snažil vysvětlit, proč nahrávce nemůžu dát maximální hodnocení. „Slash“ má svoji vlastní duši, což je u umění jakéhokoliv druhu nezbytností (pokud to má být umění a nejen zábava), stejně jako je to kvalitně odvedené řemeslo zkušeného kytaristy, u jehož poslechu jsem se bavil, jak již dlouho ne. Zvuk je samozřejmě vyladěn do nejmenších detailů, aranže jsou vkusné a podtrhují kouzla skladeb. Nic nám tedy nebrání poslechu jednoho opravdu povedeného rockové kousku, jenž opravdu vydrží více než pár poslechů.